Událost „zasvěcení Panny Marie“ se liturgicky začala slavit v Jeruzalémě, kde na památku jejího zasvěcení byla v roce 543 posvěcena bazilika. Kolem roku 730 byl již svátek slaven v Cařihradě, císař Emanuel Komnenos ho v r. 1143 zařadil mezi svátky známé v celé církvi. Roku 1372 jej papež Řehoř XI. schválil a roku 1472 papež Sixtus IV. jeho ustanovení potvrdil s rozšířením na celou Církev. Po tridentské liturgické reformě papež Pius V. (1566 -1572) tento svátek vyřadil z liturgického kalendáře, ale Sixtus V. jej v něm r. 1585 obnovil. Tato liturgická památka 21.11. už v kalendáři zůstala

Dnešní závazná památka s původním názvem „Obětování Panny Marie“ má od reformy kalendáře po II. vatikánském koncilu snad výstižnější název. Připomíná totiž událost jejího osobního rozhodnutí pro službu Bohu a přijetí Bohem v jeruzalémském chrámu.

Vzhledem k tomu, že kanonické knihy Bible neobsahují údaje z dětství Panny Marie, máme k dispozici pouze tradované podání nebo apokryfní Jakubovo protoevangelium. V nich má slavení této památky původ. Také nám do jisté míry může posloužit osobní zjevení P.M. spolehlivým osobám. Jednou z nich je blah. A.K. Emmerichová (pam.9.2.) a druhou sestra Marie od Ježíše, představená kláštera v Agredě. Ta za osobního vedení Panny Marie napsala její životopis vydaný s několika Imprimatur, z něhož pochází (ve volnějším překladu) následující úryvek, uvádějící nás do středu události dnešní památky:

„Při vstupování do chrámu sv. An¬na vzala za ruku svou dceru Marii a i se sv. Jáchymem vešli dovnitř. Zde rodiče ve zbožné modlitbě obětovali Bohu svou dceru a ona s nej¬hlubší pokorou, klaněním a chválou obětovala sebe. Potom jen ona sama sledovala vlastní přijetí od Nejvyššího, který v božském lesku (viditelném jen jí) naplnil chrám a slyšela slova: „Pojď, má Milá, Nevěsto má, pojď do mého chrámu, kde si přeji slyšet tvůj hlas chvály a klanění.“

Po vykonání modliteb rodiče šli ke knězi a do jeho rukou odevzdali své dítě. On jim udělil požehnání a pak Marii společně vedli do části chrámových budov, v nichž bydlelo mnoho mladých děvčat, aby zde v odloučenosti byly vychovávány a učily se ctnostnému chování. A to až do patřičného věku pro vstup do manželství. Toto místo bylo určeno pro prvorozené dcery z královského rodu Judova a kněžského rodu Levi. Ke vchodu vyhrazeného pro jejich bydlení se přicházelo po patnácti schodech. U nich byla malá Maria uvítána knězem z nižšího řádu, který ji obřadně postavil na první stupeň. Maria se pak s jeho dovolením otočila k rodičům, před nimi poklekla, požádala je o požehnání a políbila jim ruce, svěřujíce se do jejich modliteb. Jáchym i Anna jí požehnání udělili s vřelými slzami v očích, načež Maria spěšně vystoupila nahoru s nevídanou horlivostí a radostí, aniž by projevila dětský zármutek, obvyklý při loučení s rodiči. Ti, kteří ji pozorovali, užasli a divili se, jak i v útlém věku je plna zvláštní důstojnosti a pevnosti ducha. Kněžími byla přijata mezi ostatní dívky a sv. Simeon ji svěřil učitelkám, mezi kterými byla prorokyně Anna.

V roce 543 byla poblíž Jeruzalémského chrámu postavena mariánská bazilika, ve které se při výročí jejího posvěcení připomínala dnes slavená událost. Bazilika byla později zbořena, ale oslavování Mariina odevzdání se Bohu do služeb díla spásy zůstalo. Tato událost ukazuje P. Marii jako vzor Bohu zasvěceného života. Její mimořádnost zároveň můžeme obrazně vidět v jejím titulu „Archa úmluvy,“ kterým ji nazýváme v litaniích. Tato živá Archa nové úmluvy, vytvořená rukou samotného Pána k jeho přebývání, „nemohla zůstat mimo chrám, v němž ta první byla jen předobrazem této duchovní,“ jak zapsala s. Marie z Agredy. Proto byla umístěna v chrámě po dovršení tří let. Tento její věk je uváděn ve všech zmiňovaných zdrojích. V zápisu podle A.K. Emmerichové, Maria své rozhodné ano pro vstup mezi chrámové panny, řekla ve třech letech a třech měsících, před cestou do chrámu.

Množství Mariánských svátků vyjadřuje Mariin význam. Mají nám sloužit jako impulzy pro náš vztah k Bohu, v němž je nám P. Maria vzorem.

Konkrétně dnešní svátek nám může být pohnutkou pro „ano k Boží vůli“ v naší situaci (podle našeho postavení, povolání...), v níž si máme uvědomovat, co je Boží vůlí a svobodně se řídit tímto poznáním tak, aby naše volba byla zároveň projevem lásky k Bohu.