Podobenství o Milosrdném Samařanovi. 10,25-36/

Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: "Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?"Ježíš mu odpověděl: "Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?" On mu řekl: "`Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí´ a `miluj svého bližního jako sám sebe´." Ježíš mu řekl: "Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ." Zákoník se však chtěl ospravedlnit a proto Ježíšovi řekl: "A kdo je můj bližní?" Ježíš mu odpověděl: "Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl hnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem, obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: `Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.´ Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?"

  1/. V pozdním létě roku 1944 jel vlak naplněný vězni do Osvětimi. Ve vlaku jeli muži, ženy, staří lidé i děti namačkaní na sebe v očekávání toho nejhoršího. Jel tu i patnáctiletý židovský hoch Jakub, který po mnoha utrpeních, jež prožil, uvažoval už jako dospělý a tušil, že je vezou na smrt. Celou cestu přemýšlel o tom, jak utéct. Jeho očím neušla malá díra v rohu vagonu, kudy by mohl prostrčit hlavu a pak se dostat ven. Byl již večer a tma zahalila krajinu. Kéž by tak vlak zastavil, pomyslel si hoch. Jeho přání se zanedlouho splnilo. Náhle vlak zastavil ve stanici, kde kousek od kolejí byl již les a to byla jedinečná šance k útěku. Jakub nikým nepozorován prostrčil hlavu otvorem a pak se celý dostal ven. Během minuty byl v lese. Sotva se dostal do bezpečí lesa, vlak se znovu rozjel. V tu chvíli si pořádně oddechl a ani si nevšímal hladu, který ho trápil. Opatrně se plížil lesem a přitom se bál, aby nenarazil na zlého člověka. Modlil se k Bohu za to, aby našel nějaké dobré lidi, u nichž by přečkal válku. Po chvíli uslyšel štěkot psa. Pomyslel si, že tady na blízku bude asi hájovna a to by byl ideální úkryt. Hájovna uprostřed lesa, samota bez lidí, co by si mohl víc přát. Šel po hlasu psa, který stále štěkal, až se dostal k hájovně. Když ho pes ucítil, štěkal ještě víc. V tom se otevřely dveře  a starší prošedivělý muž se objevil ve dveřích a napomenul zvíře- „Zorka, copak jsi dneska tak neklidná, co se děje“. Fenka přiběhla k pánovi, přitulila se k němu, ale pak mu naznačovala, aby šel za ní. Když přišel ke dveřím plotu zahrady, našel tu na kost vyhublého hocha s šesticípou hvězdou a bylo mu vše jasné. Hoch s již dospělýma očima tichounce promluvil- „Pane, utekl jsem z vlaku, který nás prý vezl na smrt. Prosím vás pomohl byste mi  nějak se ukrýt“.

  Hajný hned neodpověděl, protože při pohledu na židovského chlapce se mu vrátila vzpomínka. Tehdy, před více než třiceti lety, se jeho otec kvůli neúrodě zadlužil u jednoho Žida, majetného obchodníka. Otec byl v těch věcech nezkušený a vzal si dluh s vysokým úrokem, který pak nemohl splatit, takže si musel znovu půjčit. Kdyby nám nepomohli příbuzní, těžko bychom se z toho dostali. Půjčkami s vysokými úroky bychom se dostali do dluhové pasti a obchodník by nás asi připravil o majetek. Bratr i  já  jsme otci pomáhali, jak jen to šlo. I když bratrovi ještě nebylo dvacet a já vyšel školu, zastali jsme už dost práce. Moje mládí bylo poznamenáno dřinou a i chudobou, protože dluhy s námi jedly, jak často říkal otec. Otec zemřel v šedesáti letech, statek předal již s čistým kontem, ale přitom se doslova udřel. Bylo mi ho velmi líto, že nás tak brzo opustil, trápila ho ta nespravedlnost, která nás postihla. Vždyť na úrocích jsme zaplatili snad víc než jsme si vypůjčili. Já pak jsem si udělal školu, na to otec dbal, aby ze mě něco bylo a tak jsem se stal hajným. O té doby se Židům vyhýbám a  vzpomínka na obchodníka, který nám tak ublížil, poznamenala můj vztah k nim.  

  Ze vzpomínek hajného náhle vytrhla slova chlapce-„ Pane,  smilujte se nade mnou, já nevím, jestli rodiče ještě žijí a co se stalo s mojí sestřičkou. Pro Boží milosrdenství mi nějak pomozte“. Teprve teď si hajný uvědomil do jak nebezpečné situace se dostal. To nejjednodušší by bylo celou věc nahlásit a žít si dál klidným životem. Když chlapce přijme, vstupuje do velikého rizika, že toto rozhodnutí by při  prozrazení zaplatil on i jeho žena životem. Věděl, že až do konce války bude žít v každodenním strachu, zda to někdo neví. Pak si vzpomněl  na dvě největší přikázání, budeš milovat Boha a bližního. V Boha vždy věřil a přikázání se snažil dodržovat. Jedno z těch přikázání je nezabiješ a bližní je každý a zvláště ten, který to potřebuje. Dobře věděl, že tomuto chlapci jde o život a bližní je, protože potřebuje pomoc. Konečně pohlédl chlapci do tváře a přemohl ho soucit. „Pojď dál hochu, dáme ti něco k jídlu“. Když přivedl chlapce do kuchyně, už se žena chtěla zeptat, kde tak dlouho byl. Když spatřila židovského hocha, zbělela. Neřekla však ani slovo a nabídla chlapci skromnou večeři. 

  Jakub byl vděčný hajnému i jeho ženě za to, že se ho ujali. Ve dne přebýval na půdě a večer se přišel ohřát do kuchyně. V zimě přespal v kuchyni, kde ho hlídala Zorka. Tak přežili zimu a s jarem přišel konec války. Jak šťastně si všichni vydechli, když mohli svobodně vyjít ven do jarní přírody. Jakub se hodně zajímal o to, zda někdo z jeho rodiny žije, ale nikdo to nepřežil. Neměl nikoho ze svých blízkých a přece nalezl domov. Také bezdětní manželé dostali syna.