Bohatý mládenec. MK 10, 17-30

Když se vydával na cestu, přiběhl k ně mu nějaký člověk, a poklekl před ním a ptal se ho: "Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?"Ježíš mu řekl: "Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh. Přikázání znáš: Nezabiješ, nezcizoložíš, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i svou matku!" On mu na to řekl: "Mistře, to všechno jsem dodržoval od svého mládí." Ježíš na něj s láskou pohleděl a řekl: "Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!" On po těch slovech svěsil hlavu a smutný odešel, neboť měl mnoho majetku. Ježíš se rozhlédl po svých učednících a řekl jim: "Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!" Učedníky ta slova zarazila. Ježíš jim ještě jednou řekl: "Dítky, jak těžké je vejít do království Božího!  Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království." Ještě více se zhrozili a říkali si: "Kdo tedy může být spasen?" Ježíš na ně pohleděl a řekl: "U lidí je to nemožné, ale ne u Boha; vždyť u Boha je možné všecko." Tu se Petr ozval: "Hle, my jsme opustili všecko a šli jsme za tebou." Ježíš jim řekl: "Amen, pravím vám, není nikoho, kdo opustil dům nebo bratry nebo sestry nebo matku nebo otce nebo děti nebo pole pro mne a pro evangelium, aby nyní, v tomto čase, nedostal spolu s pronásledováním stokrát více domů, bratří, sester, matek, dětí i polí a v přicházejícím věku život věčný.

1/.Ježíš je opět na cestě a na ní se setkává s bohatým mládencem. Není tu uváděno jeho jméno a ani místo, odkud pochází, jen se tu zmiňuje, že je bohatý. Zřejmě tento stav bude mít vliv na jeho ochotu k následování. Mládenec zřejmě přichází s dobrým úmyslem, nechce Ježíše jako farizeové na něco nachytat, ale rád by u něho nalezl svoji cestu. Důležité je si povšimnout toho, že Ježíše nazval dobrým a pak před ním poklekl. Pokleknutím se vyjadřovala úcta Bohu. Z jeho činu by se dalo usuzovat, že věřil v Ježíšovo božství. Těžko říct. Možná věřil v Ježíše jako v Mesiáše a chápal ho podle tehdejších představ jako nového Davida, který znovu vzkřísí slávu národa. Jestliže učedníci ještě neměli správnou představu o Mesiáši, tím spíše ji asi neměl on. Jisté je to, že bral Ježíše jako moudrého rabi, který mu ukáže cestu a dá smysl jeho životu. Z toho, že vyhledává Pána a vzdává mu úctu, se dá i vyčíst, že v bohatství neviděl smysl svého života a že měl  povolání prožít svůj život  ve svobodě s Bohem. Proto asi vyhledal Ježíše, aby mu jako moudrý rabi poradil, co dál.  Pán mu připomíná desatero přikázání, což by mělo být základem pro jeho život. Mládenec připomíná, že to vše dodržoval od svého mládí. Po těchto slovech na něho Ježíš pohlédl s láskou jako na toho, kdo by mohl být jeho učedníkem a mohl rozumět jeho slovům. K tomu, aby naplnil své poslání a dosáhl život věčný, má se vzdát svého bohatství a rozdat ho chudým. Má se vzdát závislosti na světských věcech a lidech, kteří je reprezentují. Když to mládenec uslyšel, odešel. Jistotě zabezpečení dal přednost před vstupem do nejistoty.    

  2/. Pavel pocházel z nevěřící rodiny, kdy téměř nic neslyšel o Bohu a křesťanství. Na gymnáziu se seznámil s kamarádem, který ho přivedl do společenství mladých křesťanů, kde se mu od prvního dne líbilo. Cítil se tu dobře, protože tu byli jeho vrstevníci, na jejichž slovo se dalo spolehnout. Zpočátku bral s úsměvem jejich nadšení, později se jím nechal ovlivnit, protože bylo tak strhující. Naslouchal jim a jejich čistá svědectví, ještě nezkalená hříchem, si ho získávala. To, že nyní  se dokáže modlit, by si ještě před rokem těžko dokázal představit. Také rád naslouchal slovům kněze, který mezi ně přicházel a vysvětloval jim pravdy víry. Často  s ním rozmlouval o tom, co ho přivedlo ke kněžství. Po maturitě se Pavel rozhodl studovat bohosloví i přesto, že mu to rodiče a příbuzní rozmlouvali.  Během studií ho zaujala spiritualita některých francouzských hnutí a komunit. S dovolením biskupa přerušil studium a odešel do Francie. Tady žil asi tři roky velmi intenzivním životem mezi mladými lidmi. Naučil se vedle francouzštiny ještě angličtině a částečně i jiným jazykům. Po třech letech se vrátil a měl dokončit studium. Jaké však bylo překvapení pro jeho přátele, když se krátce před svěcením rozhodl odejít a nenechal se vysvětit. Ti, kteří ho znali, říkali, že se bál dát do služeb jedné diecéze, v níž žil a která má velké pohraničí. Možná znal i některé tragické příběhy kněží a nechtěl tak skončit. Ten strach vstoupit do vln byl silnější než víra.

  3./  Jiný příklad vidíme u svatého Františka z Assisi. I on byl bohatý mládenec, který hledal svoji cestu. Na ní se setkal s Ježíšem, který ho láskyplně vyzval, aby se rozloučil s tím, co ho zatěžovalo a svobodný se vydal následovat Pána. Šel tak daleko, že rozdal velkou část majetku otce chudým. Za to ho otec předvedl před místního biskupa, u něhož  požádal o pomoc. Doufal, že když ho přivede k biskupovi a ten mu domluví, že se jejich spory urovnají. Myslí si, že když mu domluví biskup, tak by měl poslechnout. Vždyť se stále odvolává, že chce dodržovat Boží řád. Otec tu vidí jedinou možnost, jak ho přivést k rozumu. Aby své mínění jaksepatří podpořil, táhne Františka jako nezdárného syna přes celé město, až k rezidenci. Když se dostavili k biskupovi, žaloval ho za porušení rodinného řádu, který musí biskup jako duchovní autorita ctít. Otec ho žaloval za to, že je neposlušný a promrhal jmění, které mu nepatřilo. Když se biskup Františka ptá, co vlastně chce, o co mu jde, dokáže to již vysvětlit. Sděluje, že chce následovat chudého Ježíše. Když říká, že chce být chudý, otec se  tomu směje a podotýká: "chce být chudý, ale za mé  peníze." V té chvíli si František uvědomuje, že nemůže jen pokorně stát a mlčet. Musí se přihlásit k ženě, s kterou již uzavřel přátelství, protože ona střeží výzbroj, s níž bude jednou bojovat. Ví, že kdyby otálel, zůstal by stát v půli cesty. Kdyby zůstal stát v půli cesty, jeho život by se stal polovičatým a ve všem podobným jeho současníkům. Proto se loučí s otcem a se světem, který on uznává a přiznává se k paní Chudobě. Nenechává si pootevřená dvířka, svléká se z šatů, jež patřily jeho otci a vrací je.  Na jedné straně František ztrácí domov i jeho zajištění a otevírá se nejisté budoucnosti. Dá se říct, že vsází na jednu kartu, na Krista. A Pán mu ukazuje nové obzory, osvobozuje ho od jeho lidských nedostatků a dělá z něho muže budoucnosti. Ten nepatrný řeholník ještě netuší, že má podepřít církev, dům, který se rozpadával. Kdyby František jednal jako bohatý mládenec, žil by jistě doma dobře situovaným životem, ale nikdy by nebyl svatým Františkem, který přinesl obnovu církve i života věřících. Kdyby zůstal doma, jeho současníci by si ho vážili, ale dnes by nikdo o něm nevěděl. Protože vše vsadil na Pána, jeho památka zůstává živá. Když jezdíme do Itálie, obvykle se zastavíme i v Assisi, abychom si připomněli bohatého mládence, který vše rozdal, stal se chudým a přece nás všechny obohatil.