Jan byl již jako malý chlapec bystrý a vnímavý. Bylo radost ho vidět, když se doma batolil po koberci. Každý z příbuzných nebo přátel ho rád viděl a rodiče byli na něho patřičně hrdí. O čtyři roky mladší Jakub se narodil jako postižený a měl mnohem těžší osud než jeho starší bratr. Jeho tupý výraz v očích prozrazoval, že tomu chlapci se něčeho nedostává. Zatímco rodiče se rádi pochlubili se starším, mladšího, pokud to šlo, schovávali. Když Jeník nastoupil do školy, snadno se učil a také byl dobrým kamarádem ostatním dětem. Až do puberty s ním nebyly problémy, patřil spíše mezi lepší žáky, byl mezi nimi oblíbený  a také lidé ho měli rádi.  Zajímavý byl vztah mezi oběma bratry. Zatímco Jakub měl Jeníka rád, chlubil se jím a často přiznával – můj bratr je chytřejší než jsem já, Jenda byl radši, když s ním nikam nešel, protože se za něj styděl.

  I na gymnáziu se Jeník dobře učil. V závěrečném roce, kdy měl maturovat, se zamiloval. Někteří chlapci v jeho věku již chodili s dívkou a někdy se svěřili nebo tajili své problémy s láskou. Jenda se zamiloval na jednom plesu do slečny asi o dva roky starší, s níž protančil skoro celý večer. Než se sem vydal, musel se trochu nutit, nechtělo se mu, ale rodiče i kamarádi ho pobízeli, aby šel. Přišel sem se starostmi, jak zvládne maturitu a co bude dělat potom, avšak odcházel odtud s jedinou starostí, kdy se s touto dívkou opět setká. Celý ten večer se na něj mile usmívala a vlídně s ním hovořila a on měl pocit, že ona je ta jediná, vyvolená. Když odcházel, ubezpečil ji, že hned zítra zavolá a svůj slib dodržel. Milá byla pak i příště a on každé její slovo hltal. Asi po měsíci pocítil, že dívka, kterou miluje, ho nebere tak úplně vážně a na setkání ji musí nutit. Její časté vytáčky a výmluvy ho čím dál víc trápily. Necelý měsíc před maturitou mu již stroze a bez úsměvu sdělila, aby jí nevolal, že ho nemiluje a nepovažuje za partnera pro život. Teprve později se dověděl, že slečna, s níž se seznámil na plesu, se v té době rozcházela se svým hochem a snad proto se Jendovi věnovala. Během jara se opět usmířila se svým hochem, který byl mnohem starší než on. Asi proto ho odmítla, že v něm viděla jen nedospělého kluka. Pochopil to až později, když si sundal  z očí růžové brýle.

  Maturitu udělal se značným úsilím a také s velkým sebezapřením složil zkoušku na vysokou školu strojní a byl přijat.  Zatímco jeho spolužáci měli radost, že se po maturitě někam dostali, on chodil dál se svěšenou hlavou, jakoby svět pro něj přestal existovat. Zamiloval se na sto a více procent a nyní bylo pro něj těžké pochopit, že se zmýlil, že to nebyla pravá láska. Po maturitě měl čtyři měsíce prázdnin, které neprožil příliš šťastně. I když sluníčko příjemně hřálo a lákalo to ven, on jen bezcílně bloumal a nerad se s někým setkal. Rodiče, kterým na něm nejvíce záleželo, aniž o tom zatím příliš hovořili, cítili, že se za krátkou dobu změnil k horšímu. Napětí, které v sobě nesl, odnášeli jeho nejbližší.  Na rodiče se utrhoval a na mladšího bratra, který se těžko bránil, byl doslova agresivní. Někdy stačilo jen, aby se na něco zeptal a už ho zbil. Jakuba to trápilo, ale nikdy si rodičům nestěžoval.

  Ke konci srpna, když byly ještě teplem prosluněné dny, rodiče přesvědčili Jendu, aby vzal Jakuba  na výlet. Jeník si půjčil od rodičů starší auto, kam složili stany, spacáky a maminka jim dala dost jídla na několik dní. Vyjeli na Šumavu s tím, že si tady udělají podle možností několik výletů. Postavili si stan u vesničky, nedaleko Boubína, kde žilo několik chalupářů. Bylo to tu moc pěkné, krásná příroda, klid, který tu odevšad promlouval, měl na Jeníka dobrý vliv. Konečně, po dlouhé době, nedával najevo bratrovi, jak je tupý a jak ho moc otravuje být s ním. Jakub byl za to vděčný a snažil se udělat vše, co mu na očích viděl. Jeden den navštívili Rožmberk, Vyšší Brod, další se jen tak toulali po okolí a pak také vystoupili na Boubín. Když  se vrátili, byl Jakub hodně unavený, ale přitom se cítil dobře, že tak vysoko vystoupil. Poslední odpoledne se šli koupat a tu Jeník musel dávat pozor na bratra, který neuměl plavat. Možná to nicnedělání a blížící se návrat mu připomnělo to, co před nedávnem prožil. 

  Stalo se to, jakoby z čistého nebe sjel blesk. Jakub se na něco ptal, když po třetí nedostal odpověď, lehce uhodil bratra do ramene. Ten byl v myšlenkách úplně jinde, neposlouchal, proto ani nemohl odpovědět. To bouchnutí nebylo bolestivé, ale probudilo v něm hněv. Vstal ze země, jeho tváře zčervenaly, začal se třást a na nic netušícího bratra řvát. Snad ještě nikdy tak zle až zoufale nekřičel jako právě nyní. „Tebe, abych pořád vodil za ručičku, s ničím si neumíš poradit, jsi úplný idiot“. Pak ještě chvíli na bratra řval, dokud ho to neunavilo a nesetřásl balvan, který nesl. Jakub jen málo věděl o tom, co prožíval, proto jen překvapením stál, potom se však roztřásl a začal plakat. „Já tě měl vždycky rád, ale tys mě bil a posmíval se mi a já už s tebou nechci být“, žaloval hořce. Potom se obrátil, rozběhl k silnici a po chvíli jeho pláč ustal. Jeník osaměl, ale to mu možná v tu chvíli nevadilo, posadil se a opět o něčem přemýšlel. Seděl tak dlouho, až ho probudil soumrak, který ohlašoval blížící se večer. Potom se jakoby samozřejmě otočil a zavolal „Jakube“, ale nikdo mu neodpovídal. Trochu ho to překvapilo, protože obvykle stačilo jen zavolat a už se objevil, aby udělal to, co si přál. Pak si řekl, že asi někam odběhl nebo zašel do lesa pro dřevo na oheň a to ho uklidnilo. Ze smutného snění ho probudil až přicházející večer. Trochu se ochladilo, rychle si vzal bundu, rozhlížel se kolem sebe, ale Jakuba tu neviděl. Když si vzpomněl, jak na něho odpoledne křičel, roztřásl se strachem, protože nechtěl ani domyslet, co všechno by se mohlo stát. Prochodil celý večer s baterkou, volal Jakube, ale nikdo neodpovídal. Potkal také pozdní turisty, kteří se vraceli z výletu, ptal se jich, ale vesměs odpovídali, že takového hocha neviděli. Za celý život se o Jakuba tak nebál, jako právě dnes. Skoro do půlnoci hledal, když baterka přestala svítit, vrátil se do stanu, aby se trochu vyspal. I když měl výčitky svědomí, nechtěl domů volat, aby rodiče neměli strach. Měl strach i o sebe, bál se, aby nevyšlo najevo, jak se k bratrovi choval. Rozhodl se, že bude zítra dál hledat a pokud bude neúspěšný, požádá o pomoc.

  Kolem půlnoci si šel lehnout, ale protože  nemohl spát, posadil se na židli, zahalil se do bundy a přemýšlel o tom, kam Jakub mohl jít. Nejdříve ho napadlo,  jestli už není doma, ale pak si uvědomil, že to by mu rodiče zavolali na mobil. „Doma není, kde tedy může být“, řekl pro sebe. Když si vzpomněl, jak na něj řval a v jakém rozrušení asi byl, když odcházel, bylo mu hanba. Musím se každého koho potkám zeptat, abych se dostal na stopu a našel ho, pomyslel si a pak ho napadlo, že by se měl modlit. Doma se také někdy modlili, ale protože rodiče byli velmi zaměstnaní, zanedbávali to. Vzpomínal si na vše, co se kdy modlil, protože poslední dobou se modlil jen zřídka. Prosil za to, aby mu Bůh pomohl. Byla to dlouhá noc, tak dlouhá, jakou dosud neprožil. Měl pocit, jakoby každou hodinu o rok zestárl. Hlavou se mu prolínaly různé myšlenky. Vzpomínal na to, co s bratrem prožil. Když si vzpomněl, jakou radost měl Jakub z každého dárku, jak byl za něj rodičům vděčný, zatímco on přijímal dárky jako samozřejmost, je mu to teď líto. Stydí se i za to, jak se mu posmíval, když se pokoušel něco přečíst a stále mu to nešlo. Když uvažoval o tom, co spolu prožili, rozplakal se lítostí. Když se dost vyplakal, pokouší se znovu přemýšlet o tom, kde hledat, ale nenachází odpověď. „Kdybych tak věděl, kam šel, to bych se za ním vydal třeba hned teď“, postěžoval si. I když se sebevíc namáhal, dospěl opět ke stejnému závěru, že se hned ráno vydá Jakuba hledat. Unaven uvažováním i smutkem, který ho svíral, usnul kolem čtvrté hodiny.

  Bylo asi sedm hodin, když se probudil. Zatímco sluníčko příjemně hřálo a slibovalo, že bude pěkný den, on se bál, co ten den přinese. Rychle posnídal, něco si vzal sebou a vydal se na cestu. Rozhodl se, že se vydá k hlavní silnici na Budějovice, protože si myslel, že bratr se možná pokusil dostat domů stopem. Po několika kilometrech potkal zdejšího farmáře, který choval větší množství krav a využíval zdejší pastviny. Byl rád, že právě s ním se setkal, protože ten mu mohl něco říct. Když farmáře pěkně pozdravil a zeptal se na bratra, dostal odpověď. „Včera večer, když jsem jel překontrolovat stádo, viděl jsem ho sedět na lavičce u jezírka. Překvapilo mě to a chtěl jsem za ním jít. Pak jsem si vzpomněl, že tu má  tebe a že jsi asi někde nablízku,  tak jsem se dál o to nestaral“. Jenda zavýskl radostí, poděkoval farmářovi za tak cenou informaci, která mu ušetřila spoustu času. Nyní již nemusel bloudit, ale věděl, že pokud Jakub se nevydal někam jinam, měl by být někde u jezírka pod Boubínem. A vydal se tím směrem.

  Opravdu tu našel v provizorní čekárně sedět uplakaného a moc smutného bratra. Když ho uviděl , vrhl se k němu, aby ho objal, Jakub zaúpěl bolestí- „moje ruka, mám ji asi zlomenou“. Potom, jakoby chtěl ze sebe něco shodit, pustil se do Jendy. „Chtěl jsem našim říct, jak jsi mě bil, posmíval se mi a byl na mě zlý, ale pak jsem si to rozmyslel, protože jsi můj bratr a já tě mám rád“. Jendu trochu překvapil Jakubův hněv, ale pak pokorně přiznal. „Promiň mi všechno, co jsem ti zlého udělal, slibuji, že to napravím“. Potom se pokusil bratra znovu obejmout, ale ten opět zaúpěl bolestí. „Co se ti stalo s rukou“, zeptal se zvědavě. Jakub pověděl, že celou noc tu proseděl a prospal na lavičce. Ráno měl už hlad a rád by něco snědl. Šel se podívat do okolí, když tu objevil jabloň s jablíčky. I když se mu zdály ubohé, hlad byl silný, chtěl si nějaké utrhnout. Když lezl na strom, stoupl zřejmě na suchou větev a pak spadl na zem. „Bolelo mě to, chtěl jsem se vrátit, ale pořád jsem měl na tebe vztek, a tak je dobře, že jsi přišel“, řekl upřímně.

  Oba bratři se pak společně vrátili do místa, kde tábořili a pak odjeli domů. Když se vrátili, rodiče si mysleli, že se Jenda a o bratra špatně staral, když si zlámal ruku. Jakub to svedl na svou neopatrnost a rodiče to dál nezkoumali, protože byli rádi, že je mají doma. Jakubovi dali ruku do sádry a asi za šest týdnů byla  v pořádku. I vztah obou bratrů se změnil, Jenda totiž dodržel to, co slíbil. Uvědomil si také, že Jakub má dobrou duši, pro kterou si ho může vážit.

  Na tu noc však Jenda nezapomněl. Stala se předělem v jeho životě. Uzavírala jednu kapitolu jeho života a otevírala novou. Ten den byl ještě rozháraným chlapcem a přes noc dospěl v muže. To byla ta noc, v níž mu tekly slzy po tváři a měl strach o bratra. Bylo to snad poprvé, kdy na něho tak myslel a bál se o něj. Poprvé se dokázal podívat  do zrcadla uvidět se v pravém světle. Asi to bylo přiznání si své viny a strach o bratra, které ho tu noc učinily dospělým.