Na začátku prázdnin, kdy sluníčko příjemně hřálo a vybízelo ven, vydal jsem  se  na procházku. Vyšel jsem za vesnici do polí a asi po třech kilometrech jsem přišel ke křižovatce, kde na cestu, po níž jsem šel, navazovaly další. Mohl jsem se vydat do lesa, kam jsem nejčastěji chodil nebo jít dolů do nedaleké vesnice, anebo  se vydat po dlouhé cestě, která končila někde v polích. Protože jsem nebyl rozhodnutý, posadil jsem se na lavičku, která tu byla přichystána pro unavené příchozí nebo pro ty, kteří si potřebují rozmyslet kudy dál. Za lavičkou stály dvě staré lípy, mezi něž umístili předkové kříž a na něj napsali - Modli se a pracuj. Možná chtěli právě nám sdělit něco důležitého, čím se v životě řídili. Posadil jsem se, abych si trochu odpočinul a rozhodl se kudy dál.

  Po chvíli jsem vstal, pohlédl na kříž, abych si připomněl to, čemu jsem vždy věřil, že modlitbou i prací žijeme vyrovnaně a pak se vydal směrem k lesu. I když se mi lesem šlo hůř než po polní cestě, byl jsem tu ve stínu vysokých stromů ochráněn před rozžhaveným sluncem. Cestou jsem přemýšlel o tom, jak lidem přiblížit pravdu, které naší předkové věřili. „Když pracuji, tak je za mnou něco vidět, kdybych se modlil, to bych se načekal“, to je věta, kterou uvedl jeden mediálně známý muž současné doby. Když to tehdy řekl, cítil jsem, že tak smýšlí mnoho lidí. Byli vychováni v materialistické době, která je učila věřit jen tomu, co vidí a současná doba je zase vybízí k rychlému úspěchu. Proto jsou stále akční, něco zařizují nebo dělají a modlitba, pokud ji neodmítají, stojí někde na konci dne.  Význam modlitby je v tom, že vede náš pohled vzhůru k nebesům, odkud pocházíme a kam bychom měli dospět. Z nebes přináší světlo pro duši, které ji chrání před povrchností a nabízí Boží pohled. Kdyby člověk jen pracoval, mohla by se pro něj práce stát drogou, která by ho postupně pohltila. To jsou ti podnikatelé, kteří se řítí po dálnici velikou rychlostí, aby všechno stihli. Přepínají své síly a často ohrožují sebe i jiné. Zatímco stále něco dělají, jejich duše se vyprazdňuje, protože nemůže žít bez vnitřního života. K tomu, aby člověk dělal kvalitní práci, potřebuje mít i dobrou duši. Dobrá duše vyrůstá a žije ze světla nebes. „Jak to však vysvětlit lidem, kteří hledají  rychlé výsledky své práce“, přemýšlel jsem.

  Asi za měsíc na to jsem pobýval s přáteli na chatě u Vranovské přehrady. Byl to příjemný týden uprostřed přírody, na který rád vzpomínám. Chodili jsme na houby, koupali se v přehradě a procházeli po okolí. Také jsme se projížděli na loďce a přitom si na protějším břehu v obchodě koupili něco k jídlu. Poslední odpoledne se ostatní vydali na výlet, zatímco já zůstal na chatě, protože jsem si chtěl něco přečíst. Asi po půl hodině jsem knihu odložil a vyšel ven. U břehu byla přivázána loďka a já dostal chuť si vyjet. Odrazil jsem od břehu a pomalu se dostal doprostřed přehrady. Bylo krásné srpnové odpoledne, obloha bez mráčků, hladina přehrady byla klidná, takže se bez námahy veslovalo. Přitom jsem přemýšlel, co bych tak v neděli lidem pověděl. Dost často přemýšlím o tom, co by lidé od nás chtěli slyšet, co je pro ně důležité.

  Při veslování jsem používal obě vesla, abych se dostal dopředu. Po chvíli mě začaly ruce bolet, a tak jsem zkusil veslovat jen jednou rukou. Táhlo mě to jedním směrem a měl jsem pocit, že se točím v kruhu. Když jsem zatáhl druhou, vedlo mě to opačně. Když jsem opět zabral oběma rukama, dostával jsem se dopředu. Vzpomněl jsem si, jak lidé dnešní doby jsou stále v nějaké činnosti, někam chvátají, když tam jsou, stejně nejsou spokojení. A přece tady kousek od civilizace pulzuje život v takové harmonii, že se tu člověk cítí tak dobře. Tehdy jsem si uvědomil, že člověk potřebuje činnost, ale i modlitbu, jít do práce, ale vracet se domů, něco ze sebe vydávat, ale i přijímat. Člověk potřebuje jíst, oblékat se, mít peníze, aby si mohl něco koupit, potřebuje však i víru, o níž by se opíral ve chvílích krize. Také jsem pochopil, že modlitba a práce jsou dvě vesla, která nás povedou dopředu.

Pes

Veliký pes ztratil pána. Po pěti letech, kdy věrně hlídal dům, dvůr i přilehlou zahradu, pán mu náhle zemřel a dům koupil nový majitel, který ho vyhnal. Pes odešel se svěšenou hlavou a nevěděl kam jít. Byl hluboce zklamán z lidí a bezradně se toulal. „Takoví jsou lidé, sloužíš jim a oni tě pak odkopnou“, přemítal jednoho rána, když se vydal na svoji obvyklou cestu. Přitom si nevšiml,  že vstoupil na folii,  jež kryla hlubokou jámu. Ta se pod tíhou jeho těla propadla a on se ocitl na dně jámy. Zatímco ještě před chvílí šel se svěšenou hlavou, nyní je na dně, kde je doslova uvězněn. Zkoušel se nějak vyhrabat, ale jáma byla natolik hluboká a stěny tak hladké, že nebylo v jeho silách dostat se ven. I když to znovu a znovu zkoušel, přesto vždy spadl na dno. Po chvíli snažení pocítil hlad i žízeň, vzdal to, schoulil se do klubíčka a snažil se přijít na to, jak by se odtud dostal. Když poznal, že bez pomoci to nepůjde, bolestně zavyl.

  Když se to dověděla kočička, nemohla uvěřit, že by tak zkušený hlídač domu jednal neopatrně a spadl do jámy. Upřímně řečeno psa neměla ráda, protože ji proháněl a ze dvora vyháněl. Když ho uviděla, jak bezmocně leží v jámě, přišlo jí ho přece jen líto. Sotva ji spatřil, vstal a zavrčel jako jindy, ale ona dnes nemusela před ním utíkat, a tak se na něj klidně usmívala. „Já vím, že mě nemáš ráda, proto jsi přišla, aby ses mi posmívala“, odpověděl podrážděně. Kočička hned neodpověděla, dívala se mu přímo do očí, možná si chtěla tu chvíli vychutnat, kdy se tak může dívat a nemusí se bát. Po chvíli mlčení se ozvala měkkým úlisným hlasem. „Příteli, je mi líto, že jsi takhle dopadl, ale já ti pomoct nemůžu, jsem jen slabá kočička“. Pak na něj šibalsky zakoulela očima a na rozloučenou mu zamávala pacičkou. „Přišla se mi posmívat farizejka jedna falešná“, odplivl si a pak se opět ponořil do hlubokého smutku.

  Za chvíli na to přiletěli vrabci, aby se přesvědčili, že to, co slyšeli, je pravda. Oni o také neměli rádi, protože je vyháněl ze dvora, kde zobali se slepicemi. Když ho spatřili, dali se do hlasitého rozhovoru mezi sebou. „Čím to je, že tak starý pes, je tak neopatrný a skončí v díře, čím, čím“, pokyvoval druhý a pak odpověděl – „inu, taky na něj došlo, byl velký frajer, na nás slabší si dovoloval, ať si teď pomůže“. Čím, čím, ať si sám pomůže, když je tak silný“, vesele uvedl třetí. Potom odlétli na nedaleký dvůr, aby si nerušeně nazobali zrní.

  Zanedlouho na to se objevili lidé, kteří tudy chodili a jistě mnozí si všimli uvězněného zvířete. Obvykle se jen zastavili, ale pak rychle odcházeli, poněvadž se jich to netýkalo. Někomu to přišlo k smíchu, že taková lapálie se přihodila právě psovi. Našel se i někdo, kdo na něho promluvil, hodil mu něco k jídlu a chtěl navázat kontakt, ale pes jen výhružně zavrčel. Byl příliš ponořený do svého smutku, který mu nedopřál dobře vidět. Byl ještě dost pyšný na to, aby si přiznal, že je na dně.

  Jednoho dne se u jámy zastavil muž, kterému se pes zalíbil. „Je veliký a asi i silný, zdá se, že není starý, mohl by se mi hodit“, pomyslel si. Chtěl se psem navázat kontakt, pokusil se na něj mluvit, ale ten jen výhružně vrčel. Toho muže to neodradilo, denně chodil k jámě a spouštěl mu po provaze vodu i pokrm. Přitom na psa mluvil, říkal mu, že by si ho vzal jako hlídače domu. Pes mu však svým výhružným vrčením dával najevo, aby se nepřibližoval, proto se neodvážil k němu sestoupit.

  Jednoho dne se tu opět zastavil, spustil po provaze vodu i jídlo a pak psovi domlouval. „Proč jsi tak tvrdohlavý a nedáš si říct, vždyť já to s tebou myslím dobře. Pokud tu zůstaneš, přestanou ti nohy sloužit, ztratíš svou sílu a stane se z tebe jen ubohý pes, který už nebude k ničemu“. Potom na něj pohlédl a s překvapením zjistil, že nevrčí, že snad rozumí a chtěl by pomoct. I když si nebyl úplně jistý, šestý smysl mu říkal, aby nemeškal a jednal. S kamarádem přinesli lana i žebřík, aby zvíře vysvobodili. Když sestupoval dolů, měl přece jen strach při pohledu na ty veliké zuby. Pes však byl jako krotký beránek, nechal se pohladit i nasadit pouta, a tak mohl být zachráněn.

Pozbýt kořeny

Plouží se ulicemi města bez cíle, nikdo od nich nic nechce a asi také na ně nikdo nečeká. Vidíte je na ulicích, potkáváte se s nimi a pokud si je zblízka prohlédnete, všimnete si, že jejich oči ztratily lesk, tvář zdravou barvu a chůze jiskru. Možná se jich bojíte, nedbají o sebe, často zapáchají a mohou být i nebezpeční. Snad proto, že je nikdo nemiluje a nic od nich nechce, chovají se  agresivně. Žebrají, natahují ruku, když dostanou nějaké peníze, obvykle je propijí. V někom vzbudí soucit, a tak je obdaruje, protože svědomí ho učí, aby se neodvracel od chudáka. Jiný se s odporem odvrátí, protože je mu odpudivý způsob jejich života. Dovede pochopit, že se někdo dostane do životní krize, že se něco zhroutí, nechce však připustit, že by se věci nedaly změnit. Co člověka natolik zlomí, že pro něj všechno ztrácí smysl?

  Když po dlouhé zimě přijde konečně jaro, máme radost z hřejivých paprsků sluníčka. Celá země na ně reaguje, objevují se první jarní květiny, vyrůstá tráva a stromy se probouzí k životu. Čím je větší teplo, tím rychleji vyrazí stromy do květů. Sadaři se však bojí rychlého oteplení, protože mají zkušenosti z minulých let. Mají strach, že právě ty křehké a vzácné stromy, se příliš otevřou slunci a pak je mráz sežehne. Stává se totiž, že po teplých dnech noční mrazíky ublíží vzácným stromům. Kdysi mi ukazoval sadař meruňky, které ten rok nebudou mít plody. A pak se smutkem ukázal na strom, kterého  prý ranila mrtvice. Ten záhy uschne a bude vyťat. Je mi vždy smutno při pohledu na mrtvý strom, který již nerozkvete a neponese ovoce.

  Ve chvíli samoty, kdy neprosí Boha o pomoc a neobjeví se přítel, ponořuje se hloub do své bolesti. „Proč právě já jsem takhle dopadl, proč právě mě tohle stihlo“, klade si stále stejné otázky, na něž si odpovídá, že to byli ti a ti lidé, kteří za to mohou. Jak snadno se v těchto slabých chvílích sáhne po alkoholu. Přichází jako přítel, dělá, že rozumí, nic nevyčítá, k ničemu nevybízí, jen chápavě naslouchá. Je  však společníkem jen pro jeden večer a vždy si něco odnese. Alkohol je jen jeden ze špatných přátel, který zahubí to, co předchozí započali.              

  Bída  a ubohost mohou člověka přivést k nenávisti. Jako uschlý pahýl může zranit, jako padající větve mohou ublížit, tak i ubohý člověk může být velmi zlý. Možná jste se setkali s ubožákem, jehož bída vás dojímala a obdarovali ho a teprve později jste pochopili, že mu není pomoci, protože žije ve vzdoru k Bohu. Ten vzdor ho uzavírá před světlem, ale otevírá mu bránu do pekla. Pýcha není jen hříchem mocných farizeů, ona nechává zkamenět srdce ubožáka, jemuž nemůžete pomoct. Nedá se pomoct člověku, který ztratil víru, že je Bohem milován i přes své hříchy. Nepomůžete tomu, v jehož duši zemřela láska a on žije v sebelítosti a vzdoru. Kde není víra, kde se vytratila láska, tam už není naděje.