Jsou dny v roce, kdy si připomínáme nějaké výročí ve svém životě a pak je s přáteli oslavíme. Obvykle si přejeme vše dobré pro cestu, na níž jsme se vydali. V těchto výročích si asi víc než jindy uvědomujeme, jak jsme byli Bohem obdarováni a snad se i zamýšlíme nad tím, jak s těmito dary nakládáme. Takové zastavení s přáním něco ve svém životě změnit, je potřebné, abychom v sobě obnovili to, co bylo už zapomenuto nebo je někde hluboko zasuto.

I když Bůh každého z nás nějak obdaroval, přesto radost dnešního dne je v tom, že Bůh byl k nám všem obzvlášť štědrý. Dal nám své Slovo, které se stalo člověkem a přebývalo mezi námi. Nezrodilo se v ruchu světa, mocní o jeho příchodu nevěděli, zjevilo se těm, kteří si uchovali duši dítěte. Těm, kteří se uměli obdarovat a radovali se z prostých darů, přináší poselství, že tu je, chce s nimi přebývat, nést jejich radosti i bolesti a vést je k Domovu. Zrodilo se v chudobě, odpočívalo ve chlévě, jakoby tím chtělo chudým povědět, že jejich chudoba není prokletí, ale svoboda v Bohu.

Pastýřům, kterými mocní Izraele opovrhovali, je skrze anděly zvěstováno, že Bůh se k nim přiznává jako ke svým milovaným dětem. Oni uvěřili tomu slovu, aby jednou přijali Slovo a následovali ho. Pospíchali do Betléma, aby obdarovali toho, který se jednoho dne stane jejich pastýřem. I když viděli malé, zimou se třesoucí dítě, s vírou je přijali jako Boží dar.

Dnešní den je štědrý pro všechny poutníky, kteří chtějí zůstat Božími dětmi. Hledají slovo, touží přebývat v blízkosti Slova, aby naplnili poslání jim svěřené.  Bojí se totiž, aby nevzali na sebe nějakou masku, která by změnila jejich život natolik, že by se jí stěží zbavili. S lidmi, které pokřivila maska se často potkávají.

Jsou lidé, kteří touží po moci a slávě, chtějí řídit osudy jiných a přitom tak často ztrácejí sami sebe. Snad nejvíc je těch, pro něž peníze jsou bohem a oni pro jejich rozmnožení celý život zápasí. Možná až na konci života zjistí, že peníze mají v sobě kouzlo, že čím člověk po nich víc touží, tím víc se mu nedostávají. Čím je člověk více závislejší na hmotných věcech, tím hůře se jednou bude s nimi loučit. Je maska důležitosti, kterou přijali lidé, kteří nezahálí, nechtějí žít průměrným životem a touží vyniknout. Tou falešnou maskou je vzhlédnutí se ve vlastním obrazu, adorace svého ega. Tito lidé se hodně vzdálili svému dětství, protože si přáli být tak dospělí. To poutníci k Betlému ví, že kdo chce být veliký, musí být služebníkem. Jsou však i lidé, kteří to nějak vzdali, utíkají ze světa, v němž žijí, do jiného, svého světa. Rádi by mnoho věcí změnili, ale přitom nemají víru a ani dost odvahy to změnit. Někdy se uchylují k prostředkům, které jim škodí, jen aby unikli a přitom zapomínají, že tato maska jim rozmělní duši. Možná právě těmto lidem je zvěstováno, že dnes v noci se jim narodil Spasitel. Proto by neměli odkládat rozhodnutí, ale právě v tento den se vydat na cestu do Betléma a věřit, že něco ve svém životě změní.