Jdi na obsah Jdi na menu
 


Úvaha na měsíc květen

Pramen

0052.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 Jsem vždy rád, když na svých toulkách někde objevím pramen vody. Fascinuje mě totiž, když ze země vytéká pramínek vody, který si to už jako malý potůček odvážně šine dál. Nezalekne se překážek, dovede je obejít a prodrat se i úzkými soutěskami, které mu stojí v cestě. Kde se bere ta síla, která ho žene dál do neznámého světa, aby postupně zmohutněl v řeku, která udělí ráz krajině a přinese jí život?

 Pramen mi také připomíná narození dítěte a zrození myšlenky. Jednoho dne se vám narodí dítě. Ještě před několika měsíci jste byli sami a dnes se tu objeví někdo, kdo vstoupil do vaší rodiny, bude žít s vámi a patřit k vám. Stojíte v údivu před tajemstvím života a možná si položíte otázku, co z toho dítěte bude. A pak se nestačíte divit. Zatímco vy žijete svými každodenními povinnostmi a někdy trpíte stereotypem života, pro maličkého každý den přináší nový objev. Učíte je chodit a přitom jste stále ve střehu, aby si neublížilo, protože tak neúnavný je váš miláček. I když zakopne, upadne, popláče si, ale to ho na dlouho nezastaví, aby nepokračoval v objevování. Když uplynou léta, stane se z dítěte chlapec a usedne do školní lavice, aby naslouchal radám učitelů. A opět uplynou léta, z chlapce se stane dospělý muž, který se věnuje nějaké práci, ožení se a sám stojí před zrozením života. 

 Stalo se, že jsi jednoho zaslechl myšlenku, která se pro tebe stala pramenem, kde započala tvá duchovní cesta. Jen ty víš, že myšlenka, jíž jsi objevil, skrývá v sobě tajemství. Cítíš její sílu, ještě jsi ji neobjevil, ale tušíš, že bude pro tebe mnoho znamenat. Abys ji objevil a pak z ní žil, přijmi ji a ukryj ve své duši, aby tu po nějaký čas nerušeně žila. Myšlenka, jíž jsi zaslechl, je dosud křehká, ještě v tobě nedozrála, potřebuje ochranu, aby ji nezničili falešní lidé nebo tvá povrchnost. Musí být chráněna, aby v tobě dozrála a pak přinesla užitek. Ona tě podrží v těžkých chvílích, provede soutěskami života a dá podobu tvému životu.

 Jan Maria Vianney byl poslán biskupem jako mladý kněz do vesnice Arsu, jedné z nejubožejších farností lyonské diecéze. Bylo to v době po francouzské revoluci a napoleonských válkách, kdy lidé byli hluboce zraněni dobou, která jim mnoho slibovala a pak všechno vzala. Připravila je o to nejdůležitější, o kořeny a duši. Proto se mnozí lidé utíkali k alkoholu, aby aspoň na chvíli zapomněli. V kostele, kam přicházela jen hrstka věrných, se pravidelně objevoval sedlák, který se tu choval velmi zbožně. Zatímco ostatní přicházeli přesně nebo pozdě, on tu byl vždy před začátkem bohoslužby. Objevoval se tu i mimo bohoslužby a sám se tu modlil. Kněz si všiml, s jakou vírou ten prostý muž pohlížel na svatostánek. Jednou se ho zeptal- „co říkáte Ježíši při svých návštěvách?“ Tehdy prý mu sedlák řekl – „neříkám mu nic a on mi také nic neříká, ale hledí na mě a já na něho“. To byla věta, která by se mohla někomu zdát prostoduchá, ale pro Jana to byla výzva. Uvědomil si, že objevil pramen, myšlenku, z níž bude čerpat a žít. Pochopil, že tady u svatostánku, u Krista, má začít sám a sem vést lidi, aby znovu nalezli své kořeny. Tady objevil své charisma - umění naslouchat lidem a dorostl ke svatosti.

 A tak mohutná řeka, která má pramen v Arsu, přináší život i naší době. Můžeme usedat u jejího mohutného toku a prosit Boha, aby i v naší duši se zrodila myšlenka, která přinese světlo. 

 

0052.jpg