Svědectví mladých lidí, které Bůh vyzval na cestu do Betléma.

Marcel

Protože pocházím z ateistické rodiny i z ateistického prostředí, odvážím se říct, že moje cesta k víře a k Pánu je vzácným příkladem Boží milosti. Protože už na základní škole nás učili, že víra v Boha je dávno překonanou pověrou, která vznikla tím, že si lidé neuměli dříve vysvětlit některé přírodní úkazy - např. bouřku, a že věda prý toto vše již dávno vyvrátila ... Oproti tomu si ale dobře vzpomínám, že jsem si nikdy nedokázal představit, co bude po smrti. Moje maminka mi vždy na tyto mé otázky dávala jednoduchou odpověď, že to už nebude nic - prostě konec. Já jsem si však toto nedokázal už tenkrát vůbec představit ...Mimoto mě už od mala trápily otázky toho zlého v tomto světě - bolesti, utrpení, válek, nemocí apod. Vždy jsem si tedy jaksi intuitivně uvědomoval a doufal jsem, že toto všechno zlé snad musí přece jednou skončit. Pod vlivem převládajícího materialistického názoru jsem však také spíše věřil, že toto přinese až technický pokrok lidstva a že pak už nebudou ani nemoci, ani války. Od svých dětských let jsem byl vždy vášnivým čtenářem, takže mě vždy zaujali knihy, které vyjadřovali jiný než ten materialistický světový názor- ať už to byly např. pohádky, knihy Karla Maye, anebo různá sci-fi literatura. Ale až na vysoké škole jsem se setkal s literaturou, která pojednávala o nejrůznějších duchovních tématech např. včetně různých záhad, různých názorech o životě po smrti např. včetně převtělování. Tyto věci mě velice bavili. Moje první vysoká škola mě však nebavila, a já jsem hledal pomoc a řešení této pro mě tak těžké situace. Tenkrát jsem se právě poprvé setkal s křesťany a s křesťanstvím. Byla to pro mě psychická pomoc v mé nezáviděníhodné situaci, kdy jsem hledal cestu, jak odejít z VŠ kde mě to tedy neb av ilo. Radili mi jednak, abych se modlil k Bohu, ať mě ukáže moji cestu, a také mi radili, jak se lze přijetím Ježíše Krista stát skutečným věřícím (neboť o tom, že existuje Bůh, jsem ani tehdy již nepochyboval).

No a Boží milost mě ani navzdory mé tehdejší nevěře nenechala bez pomoci, a já jsem skutečně studia na mé první VŠ úspěšně zanechal a nastoupil na druhou, která pro mě již byla tou pravou, a tu jsem již s výborným prospěchem absolvoval. Nyní na ní pokrač uji jako doktorand. Na této VŠ jsem se zpo čátku od křesťanství a tedy od Boha navzdory Jeho milosti ke mě sice vzdaloval a hledal jsem cestu spíše v jiných duchovních systémech - např. v buddhismu či východní spiritualitě i jiných, ale pak přece jsem se s křesťanstvím znovu začal setkávat v různých situacích či různých podobách, které na mě opět začaly působit povzbudivě a nadějně.

Po třech letech studia na této škole přišlo ono krásné a slunečné léto 1997, které však na začátku bylo ve znamení oněch katastrofálních záplav na Moravě a u nás ve východních Čechách. Teprve až v srpnu tohoto léta jsem už definitivně věděl, že se chci stát křesťanem a konečně jsem v sobě nalezl odvahu a pomodlil se k Pánu Ježíši, aby vstoupil do mého života, a tak jsem se stal z Boží milosti znovuzrozeným věřícím-křesťanem.

Dnes mám tedy za sebou přes 2,5 roku života víry, a jsem za to Bohu neskonale vděčný, že se mě ujal a vytáhl mě z bídy a beznaděje. Vím, že k dokonalosti jsem zatím sice stále ještě hodně a hodně a na hony vzdálen, ale přece vím, že už teď i tak Pán proměnil moje srdce od různých zlých vlastností, jako např. závist, sobectví, pýcha, nevděčnost za vše dobré a neschopnosti vážit si života a jeho darů.

To nejdůležitější však, co mi dává nejhlubší pokoj a jistotu, je vědomí, že můj život jak už zde na zemi, tak i po celou věčnost - tedy celá moje existence, má a vždy bude mít díky mému osobnímu vztahu s Věčným Stvořitelem dokonalý smysl a náplň.

Jitka

Jmenuji se Jitka , je mi 3 5 let a jsem absolventkou lékařské fakulty. Chtěla bych se s Vámi podělit o svědectví o své cestě k Bohu. Pokřtěna jsem byla, když mi byl měsíc, v církvi československé husitské. K víře jsem vychovávána nebyla - jen k dobrému, poctivému způsobu života. Když mi bylo 18 let, vážně mi onemocněla maminka a rozpadla se naše rodina - tatínek odešel. V mých 21 letech maminka po velkém utrpení zemřela. Bylo to těsně před Vánocemi, 20. prosince. Zůstala jsem sama. 25. prosince jsem byla sama doma a bylo mi moc smutno. Vzpomněla jsem si, že když jsem byla malá, chodívaly jsme se s maminkou na Vánoce dívat do kostela na jestličky. Šla jsem tedy do nejbližšího kostela. Dříve jsem kostel navštěvovala jen na varhaní koncerty (varhany jsem měla vždy velmi ráda), či když jsem se chtěla podívat na umělecká díla. Na mši jsem do té doby ještě nikdy nebyla, ani jsem nic o Bohu ani víře nevěděla (jen to, že existuje Bible - tu jsem dříve dvakrát otevřela, ale vždy po přečtení první stránky opět odložila). Tedy na Boží hod vánoční, aniž bych věděla, co je to za svátek, jsem se ocitla v kostele před jesličkami. Bylo mi tam moc dobře a hezky. Pak začaly z kůru hrát varhany a mě bylo ještě lépe. Ale pak se kolem začali shromažďovat lidé, stále jich přibývalo a já jsem dostala strach, že mě někdo uvidí, a že mě vyhodí ze školy (bylo to ještě před revolucí). Pochopila jsem, že v kostele se bude "něco" dít. Netušila jsem, že to bude slavná mše svatá. Touha poslachnout si varhany a pocit klidu a dobra nakonec zvítězili nad strachem. Sedla jsem si do zadní lavice a zůstala na celou mši svatou. Ten den se zpívá odpověď k žalmu: "Uzřely všechny končiny země spásu našeho Boha". Tato věta ke mě promluvila v souvislosti s utrpením mé maminky. Vždyť pro ni smrt byla také spásou. Odešla jsem z kostela s vědomím, že "tady na tom něco bude". Ta věta - odpověď k žalmu - ve mě zůstala. Zbývali mi dva a půl roku do konce studia medicíny. Během té doby se postupně proces mého obrácení dokonal. Největší podíl na tom měli nemocní. Chodili jsme již tehdy ve škole hodně do nemocnic. Sama jsem navíc chodila "fiškusovat" a pracovala jsem i jako zdravotní sestra na onkologii. Zvláště toto prostředí mě velmi ovlivnilo. Vždy po odchodu odtamtud jsem si začala uvědomovat, kolik mám darů (jak to, že já mohu jít ven, radovat se ze slunce a z květin a tam umírají lidé stejného věku jako já ?). postupně mi začalo docházet odkud - či spíše od koho - ty dary jsou. Takže na konci medicíny jsem opravdu v Boha věřila. Ale neměla jsem žádný vztah k církvi, o níž jsem ani nic nevěděla a neznala jsem nikoho věřícího (nebo jsem si to aspoň myslela). Po promoci jsem nastoupila do porodnice. První rok jsem pracovala na porodním sále. Zde (ač to zní paradoxně) jsem se opět setkávala s lidským utrpením (postižené, těžce nedonošené a mrtvé děti), což mou víru v Boha dále posilovalo. Již jsem tehdy sama chodívala každý týden do kostela "poslechout si čtení z Bible a varhany". O tom ostatním, co se tam odehrává, jsem ješte stále nic nevěděla. Pak mi jeden spolužák, také lékař, poslal své promoční oznámení. Na promoci mi řekl, že se za mnou staví, že by něco potřeboval. Když jsme se sešli, zjistili jsme, že jsme oba uvěřilil v Boha. Kamarád narozdíl ode mě nebyl pokřtěný a připravoval se tehdy na křest u P. Františka Blahy. Stále mne lákal za "otcem Františkem". Když jsem slyšela "otec", bála jsem se a přestavovala si nějakého "černokněžníka". Jednou jsem se dala přemluvit a šla na mši sv. Michala, kde se tehdy scházela brněnská mládež. Mši sloužil takový mladý sympatický kněz. Atmosféra byla velmi srdečná. Po mši jsme vyšli ven a hlouček mých vrstevníků stál stále u kostela. Ptala jsem se na koho čekají. Řekli mi: "na otce Františka". - "On tam byl taky? " - "On přece sloužil mši svatou !" Pak přišel P. František - s úsměvem, všem nám podal ruku, každého pozdravil. Tím okamžikem padla má bariéra ke katolické církvi. Už jsem se nebála "otce" - pak jsme chodívali s mým kamarádem k P. Františkovi společně, a brzy poté, ještě před revolucí v r. 1989 se nás sešlo více konvertitů a vzniklo společenství, které jistě pro mnohé z nás znamenalo jedno z nejhezčích období našeho života. Pak do toho přišlo svatořečení sv. Anežky, revoluce - no prostě bylo to nádherné a nezapomenutelné. V té době jsem si říkala, že bych měla poznat i církev, v níž jsem byla pokřtěná - církev čs. husitskou. Nějakou dobu jsem ji tehdy navštěvovala, ale poznala jsem, že jsem opravdu tělem i duší katoličkou - v husitské církvi mi chyběla eucharistie, Panna Marie, svatí...Na Vánoce 1989 jsem požádala P. Františka o vstup do katolické církve, jak jsem to formulovala. Dostalo se mi pohlavku a odpovědi: "To není vstup, ale přijetí do rodiny".  Na bílou sobotu dalšího roku se pak toto přijetí konalo, zároveň jsem byla biřmována. Kamarád, se kterým jsme spolu konvertovali, byl křtěn a biřmován. Katolická církev je od té doby opravdu mou rodinou a Bůh mým nejvěrnějším přítelem, který nikdy neopouští. Ze srdce přeji každému, aby učinil tuto zkušenost.

Vojtěch

O Bohu jsem slyšel poprvé v první třídě základní školy a sice - že neexistuje; nikdy nebyl a ani nebude. Tenkrát jsem nejen nechápal, jak by vůbec mohl být, ale ani mi nebylo jasné, proč se někdo touto otázkou vůbec zabývá.
    Až později, když jsem více přemýšlel o životě, studoval biologii, pozoroval život včel a noční oblohu, byl jsem stále více zneklidněn myšlenkou, že to vše je dílo pouhé náhody. Ve všem jsem totiž pozoroval úžasný řád, a uvědomoval si, že náhoda přece žádný řád nezná.
    Během studia na střední škole jsem stále více poznával, jak lživá a nespravedlivá je společnost, v níž jsme tenkrát žili - společnost "reálného socialismu". Myšlenka hledání pravdy a spravedlnosti se mě zmocňovala stále častěji a častěji.
    Musel jsem však čekat až do chvíle, než jsem z úst několika přátel uslyšel tu nejradostnější zprávu mého života: "Existuje PRAVDA a SPRAVEDLNOST! Věčný Bůh, který Tě miluje a chce, abys Ho také miloval! Věř Mu!"
    Dnes, s odstupem deseti let se na události těch dní přece jen dívám trochu jinak. Jedno však platí stále: Našel jsem smysl svého života.
    Chtěl bych tedy vyjádřit svůj dík všem, kdo mi v životě jakkoli pomáhali. Jsem také vděčný všem, kdo mě vychovali k touze celý život hledat pravdu a konat dobro. Jsem vděčný všem, kdo mi pomohli poznat nekonečnou Boží lásku. Jsem vděčný Tomu, kdo chtěl, abych žil a nyní mě posílá hlásat.