Vzpomínka na pouť do Paray le Monial.

V srpnu 2012 jsem se zúčastnil světového setkání komunity Emmanuel v Paray le Monial. Sem zavítali lidé z mnoha zemí i odlišných kultur. Tito poutníci, ať už kněží, zasvěcené osoby, svobodní  nebo rodiny s dětmi, sem přišli, aby tu Srdci Ježíšovu předložili své naděje i starosti a vyprosili si posilu pro další cestu. Hovořil jsem s knězem z Haiti, který mi krátce vyprávěl o své sužované vlasti. To, co ho bolelo, byla bída lidí, mezi nimiž žil. Podoba té bídy spočívala v beznaději, že se dá něco změnit. Byli to potomci  někdejších otroků a z toho dědictví se asi dosud nevysvobodili a nedávné zemětřesení jejich beznaděj jen zvětšilo. A přece z jeho očí i slov vycházela víra v Pána, který vstal z mrtvých a dopomůže i jeho dětem ke vzkříšení. Ten kněz tu pozdvihoval kalich hořkosti s vírou, že i s jeho lidem se něco změní. Cítil jsem, že bych měl jeho kříž zahrnout do svých modliteb a také proto, že v Haiti působí i naši misionáři.  

 Další den ráno jsem šel na snídani do velikého stanu. Na vysvětlenou- snídali, obědvali i večeřeli jsme pod velikým stanem. Seděli jsme na dlouhých lavicích za stejně dlouhým stolem. To ráno jsem se posadil a naproti  si sedl snědý ještě mladý muž a rozložil si svoji snídani. Měl před sebou veliký kulatý sýr, a když viděl, jak si ho prohlížím, kousek mi nabídl a já si vzal. I když jsem takový sýr dosud nejedl, chutnal mi. Při jídle jsme se dali do hovoru. Prozradil mi, že je katolický kopt z Káhiry a povoláním zubař. Nemohl jsem se ho nezeptat na situaci v Egyptě po tzv.  arabském jaru, kdy svrhli  prezidenta Mubaraka a ve volbách zvítězili islámské strany. Na moji otázku, jak on vidí situaci ve své zemi, nemluvil s nadšením. Trochu smutně řekl, že v jeho zemi je mnoho fanatiků a on se bojí o budoucnost křesťanů ve své vlasti. Jeho pohled na situaci ve své vlasti byl jiný než jaký nám někdy předkládají novináři. Ten mladý Egypťan přijel do Paray, aby sem přinesl svůj kříž a prosil o sílu k tomu, aby ho unesl. Přišel sem, aby si vyprosil odvahu pro svoji cestu, která se v mnohém podobala putování Izraelitů po poušti.

 Protože bylo odpoledne veliké teplo, sedl jsem si do stínu a modlil se z mobilu breviář. Po chvíli se tu usadila mladá sympatická rodina s malým chlapcem. Ten byl velmi živý, stále okolo běhal a pak zakopl o mou nohu, upadl a vstoupily mu slzičky do očí. Rodiče se hned omlouvali a tím začal náš rozhovor. Jednalo se o manžele pocházející z Portugalska, z Coimbry. On byl asi obchodník a na povolání té paní jsme se nedostali. Rozhovor jsem většinou vedl s ní, on spíš poslouchal. Paní mi v krátkosti vyjevila bolest svého srdce. Prý dvanáct let se neviděla se sestrou, s níž se tehdy za nějakých dramatických okolností rozešla. Později několikrát za ní přijela i manžel to zkoušel, ale vždy byli odmítnuti. Tato žena sem přijela s kalichem své bolesti a prosila o milost, aby se jako sestry mohly znovu setkat. Možná se tato paní na své sestře také nějak provinila, důležité je však, že se s ní chce setkat, že chce něco změnit. To nejdůležitější je, že  tuto prosbu předkládá Pánu, který dělá zázraky.

V poslední den našeho pobytu, ve svátek Nanebevzetí Panny Marie, bylo již od rána veliké horko. Ten den byla mše svatá v jedenáct hodin a já se cítil unavený, proto jsem si šel sednout mezi lidi. Kousek ode mě se posadili mladí francouzští manželé s dvěma dětmi. Ta paní držela v náručí asi dvouletého kloučka, který po celou bohoslužbu spal. Vedle muže v kočárku seděla snad tříletá holčička, pěkně upravená, která se chovala neobvykle tím, že na lidi kolem sebe neustále mávala nebo se jich chtěla dotknout. Zpočátku mi to bylo milé, že malé dítě se chová tak pozorně k lidem kolem sebe. Když to její chování nebralo konce, pochopil jsem při pohledu do jejích očí, že tu není něco v pořádku. To samé si asi uvědomili i ostatní, kteří tu byli v její blízkosti. Když ji po chvíli lidé již nevěnovali pozornost, protože se chtěli věnovat účasti na mši svaté, neustále chtěla něco od tatínka. Ten k ní byl obdivuhodně trpělivý. Tato rodina sem zavítala s jiným křížem než kněz z Haiti nebo kopt z Káhiry nebo rodina z Coimbry a přece i jejich kříž byl těžký. I oni sem přišli, aby  si vyprosili sílu pro sebe, své manželství i své děti. A já si znovu uvědomil, že dokonalost nespočívá ve velkých činech, ale v tom, že každé  ráno, do něhož se probudíme, bychom měli  prosit o Světlo, které by nám pomohlo správně vidět a dopomohlo vykročit správným směrem.        

(Otec Stanislav)