Na počátku bylo Slovo. 1,1-14

Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan. Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví. Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.

  Evangelista Jan, milovaný učedník Páně, se nezabývá Ježíšovým dětstvím jako např. Matouš a Lukáš, ale sděluje nám to podstatné, že Ježíš je Syn Boží. Zatímco liturgie noční bohoslužby nás uvádí do Betléma a připomíná nám, narodil se jako člověk, Janův text nás přivádí k Ježíšově božství. To, dítě, které se narodilo v Betlémě, je druhá božská osoba- Syn. Když děláme kříž, vzýváme Otce stvořitele i toho, který svět udržuje a řídí, dále Syna, který tu stál již od počátku a Ducha svatého. Ježíš je nazýván jako Slovo, protože smyslem jeho příchodu na svět bylo přinést lidem evangelium, radostnou zvěst o spáse člověka. Protože člověk se vyjadřuje slovem, řečí a slovo dělá člověka člověkem, proto se i Syn nazývá Slovem, které přináší. I Ježíšovi nepřátelé vyznávají- mluví jako moc mající. Jan vyznává, že v něm byl život a ten byl světlem lidí. Ježíš svým slovem uzdravoval nemocné, hříšníkům odpouštěl jejich viny a nešťastné vysvobozoval z moci démonů. Přišel, aby nalomenou třtinu nedolomil a doutnající knot neuhasil. Šel jako dobrý pastýř, aby vyhledal zatoulanou ovečku. Odhaloval pýchu farizeů a naučil nás vzývat Boha jako Otce. Z toho a mnoha dalších příkladů se domníváme, že jeho slovo je světlem, které přináší život.

  Pýchu farizeů odmítal i Jan Křtitel. Přichází za ním v sebejistotě své víry a on jim vysvětluje, že nestačí ohánět se slovy jsme synové Abrahámovi, protože víra se projevuje skutky. Tak varuje Jan Křtitel farizeje a říká to slovy, že strom, který neponese ovoce, bude vyťat. Jan Evangelista nám tu připomíná Jana Křtitele, proroka a dovršitele Starého zákona, muže opravdové víry, který vydal svědectví o Kristu. On to byl, který se stal hlasem, aby posloužil Slovu. Jan Křtitel sám nebyl tím Světlem, protože v jeho moci nebylo spasit člověka. Jeho posláním bylo ukázat na Světlo, v němž byl Život. Velikost Janova byla také v jeho pokoře, kdy vyznal a nezapřel, že je hlasem volajícím na poušti.

  Od Jana Křtitele se Jan Evangelista vrací k myšlence, že Kristus je  Světlem. On to může potvrdit svým svědectvím, když stál po křížem. Tady se setkal s Temnotou, kterou rozpoutali zpupní farizeové a Světlem, které viděl u svého Pána, který říká- Otče, odpusť jim vždyť nevědí, co činí. Jan s politováním říká, že i když svět povstal skrze něho, svět ho nepoznal. Tak se stalo, že do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Izraelský národ, který nesl víru v jediného Boha a byl to lid Zákona, ve své většině Krista odmítl.

  Ježíš si však nevyvolil učené farizeje, ale pravé Izraelity, v nichž nebylo lsti. Volí si ty, kteří si uchovali opravdový vztah k Bohu, jako vztah dítěte k otci. Tito, kteří uvěřili ve Slovo, radovali se z jeho pravdy i moudrosti a v něm nalezli Světlo, které je přivedlo k Životu.