Musil byl bohatý sedlák, který vlastnil rozsáhlé lány polí, na nichž pěstoval obilí a brambory. Na jeho loukách se pásla stáda krav, která mu dávala denně dobré mléko. I les vlastnil, takže na zimu měl postaráno o kvalitní dřevo. Jeho pozemky sousedily z velké části s majetkem sedláka Málka. I on vlastnil pole i louky, choval stádo krav a měl  menší les, přesto jeho majetek se nedal srovnat s tím, co vlastnil Musil. Ten si byl vědom toho, že je bohatší a se sousedem jednal povýšeně. Mezi oběma statky vedla cesta, která spojovala vesnici s lesem a oddělovala pole obou sedláků. Tu cestu nechali udělat jejich otcové a byla zbudována na pozemcích Musila. To současný majitel  nemůže pochopit, proč otec dovolil zbudovat na svém pozemku cestu.

Proto se jednoho dne rozhodl, že to takhle nenechá. Zašel za starostou obce a připomněl, že cesta je dlouho neudržována a obec by se měla postarat o její opravu. Starosta  souhlasil a zavázal se, že cestu opraví, protože slouží všem. Skutečně během krátké doby nechal cestu opravit. Musil dosáhl svého a mohl být spokojený, ale nezdálo se, že by ho to uspokojilo. 

V noci často nespal a spřádal plány, jak dál hospodařit. Tady, na posteli si vyčítal, jak snadno se nechal ošidit, jindy ho trápilo, že málo šetří a jeho  dělníci neodvádí dostatečnou práci za mzdu. Zatímco zbožní lidé se v bezesných nocích modlí, on se asi nikdy nemodlil, ale nechal se ovlivňovat  myšlenkami, které posilovaly jeho lakotu. Mnoha lidem, kteří s ním pracovali, vadila jeho lakota, a tak odcházeli. Čím víc byl chamtivější, tím byl tvrdší ke svým zaměstnancům, ale i ke své ženě a  synovi. 

Asi po třech letech přišel ke starostovi se žádostí, aby za cestu dostával nájem. „Víš kolik bych tam mohl sklidit brambor, kdyby tam ta cesta nebyla“, uvažoval sedlák. „Ta cesta slouží všem a také tobě“, oponoval starosta. Jako trumf pak vytáhl smlouvu, kterou uzavřel otec sedláka s obcí. „Tady máme smlouvu tvého otce a v ní se nemluví o nájmu“, uvedl starosta. Sedlák zlostí zčervenal, ale neodvážil se zpochybnit otcovo jednání. Protentokrát to vzdal, ale bylo vidět, že to tak nenechá. Za půl roku, po žních, se po vsi rozneslo, že napadl Málka za to, že jezdí po jeho pozemku. Málek však dál užíval cestu, aniž by si všímal jeho  výhružek. I ostatní  tu jezdili  na svá pole, chodili do lesa na dříví nebo na houby a cestu rádi využívali i cyklisté. Ty nebral vážně, viděl v nich lidi, kteří jen promarňují čas. Za pošetilce považoval člověka, který si během dne četl. Když svého syna, který se ve škole dobře učil, přistihl při četbě, knihu mu vzal a poslal ho něco dělat.

Jednoho dne se na cestě objevil stoh slámy. Sedlák Málek, který ráno vyjel do práce, ho tady objevil a nyní před ním bezradně stojí. Protože zná Musila, ví, že ten neustoupí a on tudy dlouho nepojede. Když se večer sedláci sešli v hospodě, seděli také smutně, věděli, že to po dobrém nepůjde a soudit se jim nechtělo. Mysleli si totiž, že Musil by si advokáta zaplatil, aby prosadil svůj zájem. Znali jeho chvástavé řeči a neušel jim pohrdavý pohled, kterým je teď sledoval. Kdo se nyní chtěl dostat na pole nebo do sousední vesnice, musel udělat objížďku po silnici. Ti, kteří po cestě často jezdili, se zlobili,  jako pošetilé to přišlo těm, kteří tudy nechodili. Tak se stalo, že si Musil mnoho lidí znepřátelil a odvrátili se od něj i mnozí z těch, kteří si ho vážili jako pracovitého a úspěšného člověka. Tím si však hlavu příliš nelámal. Byl přesvědčený o tom, že svět řídí silní lidé a sebe sama považoval za jednoho z nich. Z vesničanů si asi nikoho nevážil, viděl  prý je jako ovce, které si lze koupit. Ti si postupně zvykli chodit jinudy a snad jen někdo neznámý tudy prošel. Lidé se mu vyhýbali, protože dokázal vynadat i babičce, která tudy jela s vozíčkem do lesa.

Jednoho dne někdo stoh zapálil a téměř již zapomenutá věc znovu ožila. Několik dní se tím vesničané bavili a s napětím čekali, co sedlák udělá. Když se dozvěděli, že cesta je zasypaná kamením, nepřekvapilo je to, protože ho znali a dál se tím nezabývali asi proto, že si zvykli jezdit jinudy. Zajímavé bylo, že sedlák cestu nerozoral, nechal ji tak, takže postupně zarůstala trávou. Ale i cesta k němu byla opuštěná a vydával se po ní jen ten, kdo musel.

Uplynulo dvacet let a za ta léta se mnohé změnilo. I Musil, který neznal dovolenou, nesvětil neděle a svátky, poněvadž měl vždy nějakou práci, začal marodit se srdcem. Doporučení lékaře, aby se šetřil, ho vždy rozladila. Stalo se, že do jednoho chladného zimního rána, se již neprobudil sebevědomý sedlák, spoléhající se jen na sebe, ale nemocný a unavený muž. Pochopil totiž, že se už bez pomoci neobejde. Musil měl dvě děti, syna a dceru. Oba již byli dospělí a měli své rodiny. Syn se stal inženýrem, pracoval i žil v Praze a domů přijížděl jen málokdy, protože si s otcem nerozuměl. Doma zůstala dcera Jitka, která měla podobnou povahu jako otec, pomáhala mu a postupně přejímala iniciativu. Konečně se dočkala. Letos je otec již tak nemocný, že nebude moct pracovat jako dřív a bude to záviset na ní. Ona se práce nebojí, zná ji, ale dnes se nespokojí jen s rolí společnice, chce být tou hlavní, přeje si věci řídit a postaví otce před hotovou věc. Jitka je vdaná, má již tři malé děti a žije v domě s rodiči. Zatímco oni obývají přízemí, ona s rodinou žije v poschodí.

Musil nerad předává otěže  řízení ze svých rukou, ale dnes už musí. Kde jsou ty časy, kdy se zpupně  postavil proti celé vesnici a řekl –„ tudy jezdit nebudete“ a bylo to tak. Dnes je už starý a nemocný muž, jemuž nic jiného nezbývá. Ve vesnici to málokoho zajímá, ti dávní protivníci již také zestárli nebo už zemřeli a mladí lidé mají jiné starosti než, aby se zabývali  jedním lakomým staříkem.

Jitka se dočkala dne, kdy se stala paní domu. I když jí otec předává tak veliký majetek, nelituje toho, protože ví, že jednou ten den musel přijít, aby ho předal své pracovité dceři. Ona patří k těm opravdu málo lidem, které má rád a přece se jí dnes bojí, možná proto, že je mu tak podobná. Bojí se budoucnosti, toho co ho čeká, až nebude moct dělat a bude odkázán na její pomoc. Dokud vše řídil, byla mu zdatnou pomocnicí, viděl v ní smysl své práce i svého života. „Proto se dřu a také vás honím, abychom se měli dobře“, řekl kdysi své dceři, která souhlasně přikývla, protože na takové řeči dobře slyšela. „Dělám to také pro vás, abyste měli na mě pěknou vzpomínku a nemuseli se za mě stydět “. Taková slova jí vždy dávala jiskru i chuť do práce.

Když Jitka převzala statek, změnila se, a to především ke svému otci. V krátké době měla vše pod kontrolou. Již se neptala otce, co prodat i co koupit a za kolik, to se za ta léta naučila od něho. Jednou za ní přišel do kanceláře, aby jí s něčím pomohl, když však viděl, že ho tu nerada vidí, odešel. To, čeho se hospodář obával, že ho nebude potřebovat, se dostavilo. Deptalo ho to psychicky a jeho zdraví se tím zhoršovalo. „Nakonec dopadnu tak, že budu vařit a uklízet barák“, postěžoval si jednou své ženě. „Táto, musíš se šetřit, vždyť  už nejsi mladík a nadělal ses dost, nech to teď mladým“, odpověděla mu starostlivá žena. Mávl jen rukou a odešel, protože se mu nechtělo dál o těch věcech diskutovat. On si totiž své ženy příliš nevážil, viděl v ní jen domácí puťku a o její názory se nezajímal. Snášel ji možná jen proto, že stála při něm a vytvářela mu dobré rodinné zázemí. Asi jen málokdy ocenil práci, kterou pro ně dělala.

Během krátké doby zestárnul.  Když nemohl nic dělat, chodil aspoň ven a díval se, co kde roste. Rád se zastavil na lukách, kde se páslo stádo krav, které bylo jeho chloubou. V létě si někdy zašel do lesa na houby. Tak uběhlo léto i podzim,  dostavila se zima a celý kraj zapadl sněhem. Od listopadu ho přepadávaly tísnivé myšlenky, které ho trápily a ubíraly mu sílu. Brzo po vánocích dostal chřipku, která ho sužovala až do jara. Za celý rok ho nikdo nenavštívil. Pokud někdo přišel, tak jen kvůli práci, ale ne za ním. Dříve by si toho nevšímal a odbyl by to mávnutím ruky, dnes je mu to moc líto.

Když se po dlouhé zimě trochu zotavil, vydal se na své obvyklé procházky. Tentokrát už dceři nenabízel pomoc, jen se tiše díval. „Je pracovitá a  zastane práci jako chlap“, řekl své ženě, když se jednou vrátil z procházky. „Vždyť má být po kom, ty jsi dřel a vůbec ses nešetřil“, odpověděla mu žena s úsměvem. On její slova přijal jako něco samozřejmého, co dávno ví, ale díval se přitom smutně Někde uvnitř cítí, že už pro dceru nemá cenu, protože je nemocný a nemůže nic dělat. Byl smutný i z toho, že dcera, ač bydlela pod jednou střechou, ho nenavštívila, když byl tak nemocný.

Dlouhé jarní dny, vystřídala letní vedra a už tu byly žně. Kdysi, když byl mladší a nebyl nemocný, dovedl vzít za práci. To nezahálel ani hodinu, pracoval tak, aby vše sklidil. Dnes se dívá jen zpovzdálí, aby nepřekážel. Krátce po žních se vrátil z procházky a řekl ženě. „Ta cesta, co jsem tam navezl kámen, je už zarostlá trávou“, řekl ženě bez většího nadšení. „Zarostla, všimla jsem si, ale zarostla i cesta lidí k tobě“, řekla dnes překvapivě odvážně svému muži. To, co cítila před léty, co se bála říct, řekla dnes. On se nezlobí, ani nemůže, vždyť je jediná, která mu ještě naslouchá. „Kde jsem to jen udělal chybu, že i vlastní dcera o mě nestojí“, řekl smutně.

Zimu již nepřečkal. Brzo po vánocích dostal zápal plic a zemřel. Jitka mu vystrojila velkolepý pohřeb, aby nikdo nepochyboval o tom, jak měla  ráda otce.