Malý dobrý pastýř.

Každou neděli odpoledne po ranní bohoslužbě jáhen a jeho dvanáctiletý

syn chodí do města a rozdávají letáčky. Na jednom z nich je napsáno -

„Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, zemřel za naše hříchy, zemřel i za tebe,

abys vstal z hrobu samoty, kam tě přivedl tvůj hřích.

Ježíš tě má rád a chce být tvým dobrým pastýřem.“

V podobném duchu byly napsány i ostatní letáčky.

Jednoho nedělního dopoledne, když přišel čas, aby vyšli do ulic s letáčky,

bylo venku velice chladno a ještě k tomu byl silný liják. Tak nevlídné bylo

tehdy nedělní ráno na konci března, když se už všichni těšili na jaro.

Chlapec se navlékl do  teplého oblečení a řekl: „OK, tati, jsem připravený“.

Otec se zeptal: „připravený na co?'' Tati, je čas, abychom si vzali letáčky a

vyšli ven.'

Otec zareagoval: 'Synku, je velmi chladno a lije, není mi dobře, jsem

nachlazený“.  Chlapec se na  otce překvapeně podíval a zeptal se:

'Ale tati, nepotřebují ti lidé právě v neděli slyšet slovo o vzkříšení ?'

Táta odpověděl: „Synku, já v tomto počasí nejdu.“

Chlapec se zklamaně zeptal: „Tati a můžu jít sám?

Otec na moment zaváhal, ale pak řekl: „Můžeš jít, ale buď opatrný.“

„Díky tati“ a  hned vyšel do deště.

Tento dvanáctiletý chlapec procházel ulicemi města ode dveří ke dveřím

a dával každému, koho na ulici potkal letáček o tom, že v Pánu je naše

záchrana . Po dvou hodinách chození v dešti byl promočený na kůži i

prochladlý a zbýval mu poslední letáček. Zastavil se na rohu ulice a

rozhlížel se, komu by ho dal, ale ulice byly úplně prázdné. Tak se otočil k

prvnímu domu, který uviděl a vykročil po chodníku ke dveřím a zazvonil na

zvonek. Zvonil, ale nikdo neodpovídal. Zazvonil znovu a znovu, ale stále

nikdo neodpovídal. I když se nic nedělo, měl pocit, že na verandě někdo

pohnul židlí. Zazvonil znovu,  pak dlouho bušil pěstí na dveře, až se dveře

pomalu otevřely. Ve dveřích se objevila velmi smutně vypadající stará

dáma a trochu vystrašeně se zeptala: „Co pro tebe mohu udělat, synku?“

Se zářícíma očima a úsměvem jí chlapec řekl: „Paní  je mi líto, jestli jsem

vás vyrušil, ale jen jsem vám chtěl říci, že Pán Ježíš nás miluje a přinesl

jsem vám letáček o Ježíšově velké lásce“. S tímto jí předal svůj poslední

letáček a otočil se, aby odešel. Jak odcházel, tak na něho ještě zavolala:

„Děkuji ti, synku a Bůh ti žehnej!“

Příští neděli ráno měl zmíněný jáhen bohoslužbu a jako obvykle mu

ministroval jeho syn. Když skončila  bohoslužba, zeptal se ještě:

„Chtěl by se s námi někdo podělit o své svědectví nebo jen něco říct?“

Pomalu se v zadní řadě postavila starší dáma  a začala mluvit:

„ Asi mě v tomto shromáždění nikdo nezná, protože jsem tu nikdy nebyla,

i když jsem pokřtěná. Víte, můj manžel před rokem zemřel a já zůstala

sama. Byli jsme na sebe zvyklí a já jeho ztrátu těžce nesla. Minulou

neděli bylo obzvláště chladno a deštivo a já se dostala na úplný konec.

Neměla jsem žádnou chuť a ani vůli žít. Jako obvykle jsem pozdě vstala,

oblékla se a něco málo snědla. Pak jsem vyhledala brýle, abych si vzala

své pravidelné léky. Když jsem si prohlížela prášky na srdce, tak mě

napadlo, že kdybych snědla celou krabičku, že bych to trápení měla

za sebou. Když jsem tak chtěla učinit, náhle mě vyplašilo hlasité zvonění

u dveří domu. Pomyslela jsem si, že chvilku počkám a kdokoliv tam je,

odejde. Chvíli jsem čekala, ale to zvonění zvonku se zdálo být hlasitější a

vytrvalejší. Potom ten člověk hlasitě bušil na dveře a já přemýšlela, kdo to

může být? Dlouho již nikdo u mě nezazvonil a ani mě nenavštívil. Odložila

jsem léky, vstala ze židle a pomalu šla k domovním dveřím. Po celou tu

dobu zvonek zvonil a připadalo mi, že čím dál hlasitěji. Když jsem otevřela

dveře a vyhlédla ven, tak jsem nemohla uvěřit svým očím, protože tam na

mé verandě stál rozzářený chlapec , který mi v tu chvíli připadal jako anděl.

Jeho milý úsměv se dá těžko popsat. Slova, která vycházela z jeho úst,  způsobila,

že mé srdce, které bylo tak dlouho mrtvé, oživlo, když řekl: „Paní, jen jsem  vám přišel říct, že vás Ježíš miluje.

“ Mnohý nevěřící by se chlapci vysmál, ale pro mě ta slova byla darem nebes  k mé záchraně.

Potom mi dal tento letáček, který jsem si vzala sebou. Když se ten hoch rozloučil  a promoklý

kurážně vyběhl do deště, zavřela jsem dveře a četla pomalu každé slovo letáčku.

Pak jsem si vzala jen léky určené na ráno a ostatní schovala do skříně.

Přišla jsem sem, protože adresa vašeho shromáždění byla vzadu na

letáčku. Musela jsem přijít sem osobně a říct děkuji chlapci, který přišel

právě včas a zachránil mě. Ve shromáždění nebylo suché oko. Byla to i

veliká chvíle pro tátu, který děkoval Bohu, že mu dal takového syna.

Potom ho objal a potichu mu řekl- „také ty jsi dobrý pastýř.“