Není snadné rozpoznat pravý důvod slzí, jež vychází z hloubi duše. Když se budeš ptát po víře svého bližního a zajímat se, co miluje, potom zjistíš, jaká je jeho naděje. Když budeš naslouchat jeho srdci, pochopíš i jeho slzy.

   Slzy zloby. Jsou slzy, které vyrostly z nenávisti. Poznáš je podle toho, že se za nimi skrývají ledově chladné oči, kterým chybí soucit. Ty slzy jen chtějí zakrýt zlobu, která se zrodila v duši a prahne po pomstě. Té duši někdo ublížil, zažila ústrky a ponížení, dlouho přebývala ve tmě a neotevřela se světlu. Nyní se náhle otevřely dveře žaláře, mohla vyjít ven a přebývat s ostatními. Kdo za to může, že jsem žila  tak dlouho v ústraní, zatímco můj nepřítel přebýval na výsluní. Dlouho se na to připravovala, spřádala sítě, jak se odtud dostat a pak se pomstít. Nyní opouští  vězení, slzy má v očích, lituje těch let, které tu prožila a přemýšlí, co dál. Je nebezpečná, protože je příliš nabitá negativní energií a nešťastná, protože ve svém vězení neobjevila světlo. I když se pak pomstí a přitom bude mluvit o spravedlnosti, přesto nebude šťastnější, protože neobjeví odpuštění. Slzy na lících vyblednou a zůstanou jen tvrdé oči bez soucitu.

  Slzy závisti. Jsou duše, které pláčí pro to, co ztratily a přitom ztrácí to podstatné, co je očím lidským neviditelné. Byli tři bratři, kteří prožili dětství na venkovském statku. Rodiče je vedli k práci a snažili se je dobře vychovat. Dokud byli mladí, měli se rádi a pomáhali si. V době, kdy rodiče zemřeli, měli již své rodiny. Na pohřbu plakali asi upřímným pláčem, protože ztratili ty nejbližší. Po pohřbu došlo k dělení majetku a tady se objevily slzy „štěstí“ na tváři obdarovaného a „slzy smutku“ na tvářích těch, kteří přišli „zkrátka“. Statek totiž dostal jeden z nich, zatímco ti ostatní prý dostali méně a slzy závisti je rozdělily, Vytvořila se mezi nimi hluboká propast, přes kterou se již nedostali. Když se výjimečně sešli, neměli se o čem bavit a zase se rychle rozešli.  Něco se v jejich vztahu zlomilo a pak pokřivilo, takže nebylo v jejich silách to změnit.

  V docela malé vesnici denně sedávala za oknem stará žena a sledovala každého, kdo se tu objevil. Žila tu s mužem v docela malém domku a dělala dojem skromné ženy. Ten rok se nenudila, protože se v protějším domě stále něco dělo. Tam žila  rodina, s níž se po celý život neměla ráda a jejich syn tu přestavuje dům. Zatímco oni tu žijí tak sami, naproti je stále živo. Když tu denně sedí u okna, má v očích slzy závisti a denně opakuje stále stejně- jak to, že takoví žebráci našetřili tolik peněz a takový budižkničemu, který neuměl pozdravit staršího člověka, se pustil do takové práce. Takové a podobné věty pronášela denně  na adresu lidí, s nimiž tu žila po celá léta. Pláč, který doprovázel její modlitby nelásky ji vrhal do hloubky sebelítosti a ta jen otevírala dveře ke zlobě.

  Setkáváme se s lidmi, kteří jsou jakoby zatíženi nějakým břemenem, který stále nesou. Cítíme, že nejsou šťastní, že vedou nějaký vnitřní boj a při něm ztrácí mnoho síly. Máme pocit, že tihle lidé by toho mohli udělat mnohem víc, ale chybí jim elán a energie. Pokud se otevřenou a jsou ochotni mluvit o sobě, narazíme obvykle na závist, která je strhává do průměrnosti

  Slzy prosících. Jsou slzy trpících, které směřují k nebesům s prosbou o pomoc. Kdysi dávno, v jedné vesnici na Štědrý den, poslala macecha ani ne desetiletou dívenku s putýnkou pro vodu. Musela jít do nedalekého lesa, kde byl pramen, aby tu nabrala vodu. V ten den, kdy děti dostávají dárky, ona byla vyhnána do chladné noci. Ve chvíli, kdy se cítila tak bezradná a opuštěná, zvolala můj Bože a ejhle čísi ruka jí zdvihla putýnku s vodou. Když pohlédla vzhůru, spatřila silného muže, který vzal její břemeno a doprovázel ji domů.

 Je to už dávno, co mi vyprávěl jeden starý muž příběh, který prožil ve svém mládí. Když narukoval do armády, nebylo mu ještě dvacet let. Než se rozloučil s rodiči a mladšími sourozenci, dala mu maminka medailon Panny Marie. Sama mu ho připnula na krk a vyzvala ho, aby se k Marii utíkal v těžkých chvílích. Také mu připomněla, aby nezlořečil a neproklínal, když ho potkají zlé věci. Poradila mu, aby v takových situacích prosil o pomoc. Bojoval na ruské frontě a viděl kolem sebe umírající i raněné. Jednoho rána posnídal s kamarádem a večer ho držel v náručí s prostřelenou hlavou. Tu noc ho napadaly zlé myšlenky a od proklínání ho zastavila vzpomínka na maminku, která mu připomínala jiný svět než ten, v němž se nyní nacházel. Ve skrytu plakal, aby ho ostatní neviděli, protože se cítil tak bezmocný. V té válce mnoho jeho kamarádů ztratilo víru a nechalo se ovládnout falešnou ideologií, která se v té době v Rusku zrodila. Mnozí jeho kamarádi ztvrdli a odnášeli si na celý život hluboká zranění na duši. I on se změnil, také ztvrdl, ale neztratil tu duši. Když se kolem něho střílelo a lidé tu umírali, měl v očích slzy, držel v ruce medailonek a prosil o pomoc .

  Slzy pokání. Jsou i slzy pokání, které si přejí něco smýt, za co se teď stydí a pak začít znovu. To jsou slzy Maří Magdalény, která plakala u nohou Ježíšových a přiznává omyly svého mládí. Ona, jejíž duše byla stvořena pro lásku, prosí, aby pravou lásku nalezla. Protože jsou její slzy pokorné, dostává se jí vyslyšení. Ježíš, jehož prosí o uzdravení své duše, stává se jejím přítelem a ona mu zasvěcuje svůj život. Usedá u jeho nohou a on jí dává slova jako lék a přitom ji vede její cestou ke svatosti. Za to, co pro ni učinil, doprovázela ho na křížové cestě. Kdo by si pomyslel, že hříšná žena projeví takové hrdinství.

  Samotné slzy jsou pouze předělem, něco ukončují, aby něco nového otevřely. Když Augustin píše knihu Vyznání, pláče. Je to pláč pokání, kterým chce smýt hříchy svého mládí. Myslím, že tu jsou i slzy štěstí z toho, že objevil  Pána.

  Slzy smíření. Tam, kde člověk řekne Bohu ano, objeví s ním i svou cestu, po níž má jít. Tu radost si nechce nechat pro sebe, ale poví tu zprávu někomu blízkému. To jsou slzy radosti, které vychází z duše, která hledá Boha. Je šťastný člověk, který žije ve smíření s Bohem. Člověk, který řekne Bohu své ano, prochází i zkouškami, v nichž se má osvědčit, zda si stojí za svým rozhodnutím a nevzdal se své „první lásky“. Během života ztrácí, něčeho se vzdává a přesto neztrácí to podstatné. I když zůstane jen obyčejným člověkem, i když ztratí milovaného člověka, neprohrává, protože neztratil to podstatné. I když ho někdy provází utrpení, přesto se jeho život nehroutí, protože má pevné zakotvení. Někdy se na jeho tváři objeví slzy, ale poznáš, že to jsou slzy smíření. I když někdy padá pod tíhou kříže, pokouší se ho opět pozdvihnout. Když ho navštívíš, cítíš tu pokoj, který Bůh dává svým věrným.