Z dopisu poslaného svatým Tomášem dceři Markétě z vězení

(The English Works of Sir Thomas More, London 1557, p. 1454)

S veškerou nadějí a důvěrou se zcela svěřuji Bohu

     Dobře vím, Markéto, jak nehodný byl můj dosavadní život, a že bych si zcela zasloužil, aby mě Bůh opustil. Přesto však nepřestanu, vždycky budu důvěřovat a pevně doufat v jeho nesmírnou dobrotu. Vždyť až dosud mi jeho svatá milost dávala sílu, abych raději pohrdl z celé duše veškerým majetkem, příjmy i samotným životem, než abych přísahal proti svému svědomí. I krále vedla k tomu, aby se mnou nakládal milostivě, takže mě až dosud zbavil pouze svobody. Tímto jediným opatřením mi Jeho Veličenstvo prokázalo větší dobrodiní- k mému duchovnímu pokroku, jak doufám – než všemi poctami a statky, jimiž mě zahrnulo předtím. Tatáž milost, jak doufám, přiměje krále, že proti mně už nestanoví nic těžšího, anebo mi bude milost Boží dávat neustále sílu, abych snesl cokoli těžkého trpělivě, statečně a ochotně.
     Když se moje trpělivost spojí se zásluhami hořkého utrpení Páně, které ovšem nekonečně převyšuje záslužností i způsobem všechno, co mohu snášet já, zmírní mi tato trpělivost zasloužené tresty v očistci a ze štědré dobroty Boží zvětší trochu i mou odměnu v nebi.
     Nechci se vzdát důvěry v dobrotivost Boží, má drahá Meg, i když cítím, jak jsem slabý a křehký. A i kdybych pozoroval, že strachem a zděšením už už klesám, vzpomenu si, jak svatý Petr při jediném závanu větru začal tonout, protože měl malou víru, a udělám, co udělal on. Zavolám na Krista: Pane, zachraň mě. A doufám, že vztáhne ruku, uchopí mě a nedovolí, abych se utopil.
     Ale i kdyby dopustil, abych se choval ještě dále tak jako Petr a úplně padl, přísahal a zapřel (ať to Bůh svým milosrdenstvím ode mne odvrátí, nebo ať mi z toho pádu vzejde spíše škoda než prospěch), přece doufám, že i v tom případě by na mě pohlédl s milosrdnou láskou, jako pohlédl na Petra, a znovu mě postavil na nohy, abych opět vyznal pravdu, ulevil svému svědomí a statečně snášel trest a hanbu za své dřívější zapření.
     Zkrátka, má milá Margot, vím to zcela jistě, že mě Bůh neopustí, leda mou vinou. S veškerou nadějí a důvěrou se mu tedy zcela svěřuji. Nechal-li by mě zahynout pro mé hříchy, byla by na mně oslavena aspoň jeho spravedlnost. Doufám však naprosto pevně, že jeho něžná dobrota věrně zachrání mou duši a způsobí, že se na mně jasně ukáže jeho milosrdenství spíše než jeho spravedlnost.
     Neklesej tedy na mysli, drahá dcero moje, a neměj o mne přílišnou starost, ať se mi v tomto světě stane cokoli. Nemůže se stát nic, co Bůh nechce. Avšak cokoli on chce, i když se nám to zdá sebehorší, je ve skutečnosti to nejlepší.