Tázal jsem se květin, kde myšlenky jejich jsou nejzdravější? A odpověděly :

Na hrobech!

I optal jsem se jich rychle, kde se jim nejlépe odpočívá.

A odpověděly: Na oltáři!

Těžký je kalich tvůj ZVONKU, příliš jsi jej nalil modří ocele,Spravedlivče.

MATEŘÍDOUŠKO, nevidím tě, tolik jsi se ztratila v okolí, ale jako bys jenom ty voněla ze šatů léta, přítelkyně pasáčků- moje myšlenka není o nic méně ztracená a já věděl, že tě budu někdy nazývat Sestrou.

Děkuji ti za pozdravení, sestro KOPRETINO, srdce tvé je zlaté a ostatní tělo tvé je tělo těch nejmenších andělíčků- nezapomeň na mne.

Vítám tě, sestro CHRPO, ti, kdož nerozumí mé bolesti, myslí, že nemluvím jedině k tobě, tuto chvíli. Klasy nad tebe se vypínají, ale bez nás nebylo by utěšeného pohledu do stébel a pěkně se neseme na hlavách ženců a svědčí nám u polních křížů nad klekátkem.

Není pravda KOUKOLE, že jsem tě nenáviděl, tvá rána je vykrvácená, vyšvechtalá, ústa tvoje zvučí jako ústa bezzubá- miluji tě stařečku, příliš rychle jsi trpěl, miluji tě pro ticho tvého soucitu.

ČIČOREČKO, dívko venkovská z časů Boženy Němcové, Viktorko, panno, očarovaná očima z dálky, vražednice nevinná, zvláštnosti svého rodného kraje, záhado pro všechny, sama sobě tajemná, trpící, divoká, nevěsto blesku!

VSTAVAČI, tvé tělo je silné a lodyha tvá vrže jako škorně kyrysníka, jsi hrdinný, purpurovy, ale když tě vytrhnou, dole jsi nezvykle bledý a hlas tvé vůně je jako touha po říčním rákosí- miluji tě pro tvoji odvahu a obzvláštní příchylnost k dětem: ony tuší nesmírný smutek, uložený v hrdle kukačky a my toužíme, aby se milovalo nezištně, nevinně a věčné.

ČEKANKO, ničeho jsme nevěděli o světě na svých stoncích rozsochatých a holých a naše oči byly příliš jemné proti osudu.

PROTĚŽI, jenom ten, komu se život už nevrátí, zastaví se v lesním průseku na drnových stupních tak tak ještě znatelných, kudy sestupovaly ovce k napajedlu.

JITROCELI, nebývá ti smutno o polednách tam nahoře v minaretě?

BLÍNE, oněmlý pěvče Sodomy, tvé zraky jsou vypáleny a kolem hlavy tvé plazivě krouží šílenství, pentle mdloby a nekonečných závratí- ty nejsmutnější ze všech, protože člověk potěšit tě nemůže.

DIVIZNO, kněžno, lid je ti vděčen, že jsi opět zavítala na svoje venkovské sídlo

SLZIČKO Panny Marie, co vše vyvažuješ svojí čistou a ostře těžkou krůpějí! Díky, i mé srdce žene do květu a vítr svatodušní unáší všechny vůně daleko, daleko z této země.

MAŘÍ LISTE, život tvůj je jako na dlani a neznáš, šťastný, květů, jako láska syna selského nezná slov.

KOPŘIVO, aspoň v tom jsi dobrá, že housátka krmíš, nehledíc na to, čím jsou. Upadneš-li v pokušení, abys pohrdala duší svou, vzpomeň si vždy na své jaro.

KOHOUTKU LUČNÍ, jen ve svátek mívali jsme polévku se šafránem. Teskny a nevysvětlitelny jsou hlasy chlapců v chorálu.

SASANKO, jaký je pohled čtrnáctiletých dívek, které umírají na souchotiny.

LEKNÍNE, Tvůrce asi věděl, že by labuť zhynula tesknotou, kdyby neměla příklad v tvé kráse.

BRAMBOŘÍKU, ale copak ti udělal člověk, že se tak durdivě od něho odvracíš? Až budeš starší, příteli, poznáš, že lidé ubližují nejvíce z nevědomosti.

PAMPELIŠKO, konečně kterak užitečněji strávit život? Dobýt co nejvíce světla a zachytit co nejvíce rosy.

SUCHOPÝRE, bratříčku, jsme tady sami, prosím tě řekni mi, nestojíš v krvi? Ach, ano, toť ruda železná a mně nebylo jasno, odkud ten tvůj bílý chochol.

LÍPO, uhodí.li prý do tebe blesk, všechno tvé lupení se vztyčí. Děsem slabosti či zmocněným životem.

DUBE, velikonoce jsou přede dveřmi a ty máš ještě staré lupení! Tolik ti někdo ublížil.

VLČÍ MÁKU, vidím město orientální, je obklíčeno vysokou zdí. Slunce v plném květu na nebi i na zemi. Podél městských hradeb-viď, kosti vybělené sluncem svaté jsou, jde dívka, ruce napřažené, obličej obrácený k nebi. Kam jdeš? Do Města. Ale tudy se nejde do Města. Pane, já nevidím. Bolí tě že nevidíš? Pane, já nevím. Tedy jsi dosud nemilovala? Očima ne, pane. A jak se ti to stalo? Když jsem byla maličká, zírala jsem do ohně. A pamatuješ, jaké je nebe a jaká je země za krásného dne nebo za jasné, čisté noci? Pane, já jsem byla maličká.

 Vidělas Smrt? Jen jsem ji slyšela. A nebojíš se jí? Neumřu, když mě viděly Jeho oči. Čí oči? Třeba vaše, pane, já nevím, nevidím. Tak, i vy pane? Baže, dcero, vidím sice lilie polní, něhu dalekých obzorů, bílá města, širý úsměv moře, radostné strnutí palem, let orlů na horách, hluboký pohled blankytu, ale to vše, to vše se velmi podobá vidění tvému a ve spaní jsme si zcela podobní. A jaký by tedy byl rozdíl podstatný? Já, doufám věřím. Abyste více viděl? Abych mohl více milovat.