PALUPÍN – ZÁMEK a DVŮR

Vesnice Palupín se rozkládá 17 kilometrů západně od Telče a 20 km od Jindřichova Hradce . Podle
současného správního rozdělení náleží do okresu Jindřichův Hradec a tedy k Čechám, historicky a
také církevně však je do dnes součástí Moravy (historického Jihlavského kraje). Jméno či název
hrádku – pevnosti a vesnice Palupin , je původně asi latinského původu
Pal – lupus ( lupa / lupinella ) a znamená vlk , vlčice , což jsou běžné názvy vesnic a usedlostí také v
okolí .
Celý objekt je památkově chráněn a od roku 1958 kultůrní památkou.
Názvy první písemné zmínky lze vyvozovat, že kolem roku 1350 vlastnil hrádek / pevnost Palupín
jistý Přibík z Čémě, 1358 předává D. Selmo , Niklasovy z Jindřichova Hradce Palupín
Diepoldu z Palupína , který toto jméno převzal za své.
Po něm 1364 přenechal Palupín Filipu von D. (jméno dále nečitelné).
1369 je majitelem zapsán Ullrich von Hermanč a 1378 prodává Benedikt von G. mlýn i dvůr
Palupin Přibíku ze Zahrádek.
1406 vlastnila paní Dobrona , jménem Schawlin a B. von Rawy tuhle
„pevnost s dvěma dvory“ , tedy Palupín dnešní velikosti –
a předává jí 1409 Johannu von Dw...?... který tak získal celou vesnici.
Po něm dědí Niclas von Palupín , 1447 Václav ze Studený , 1448 vlastní dvůr Petr z Palupína a po
něm jeho synové .
Také roku 1447 se připomíná Mikuláš z Palupína (vlastnil současně nedaleké Jilmo), což dosvědčuje,
že nejpozději na počátku 15. století v Palupíně existovalo panské sídlo.
(1448 charakterizováno jako dvůr, „curia“ ),
Zástavba kopíruje dvě nádvoří ( jak již citováno v roce 1406 ) do dnes
a měnila jen později svojí funkci.
Majitelé jsou dále , Hron ze Stoječína a ( bez právně ) Jiří Horký z Budče
Ještě v roce 1466 se uváděli seděním na Palupíně sourozenci Markéta a Jan, ale poté se do majetku
dostal Jeroným Špetl z Prudic, který Palupín roku 1514 vložil do brněnských zemských desek
Oldřichu Hynku Koňasovi z (Kostelního?) Vydří.
1547 vlastní Palupin Heinrich von Wjrowic von Burian a po něm 1557 Babka von Meziříčko dále
po něm dědí Andreas Babka von Meziříčko ( „ die Feste bestehend aus drei Mühlen , samt
Ländereien bestehenden Hof „ = „ Pevnost se skládá ze tří mlýnů a polností z nichž je scelen celý
dvůr „ )
Pevnost Palupín se stává majetkem Mikuláše Radkovce z Mírovic
1564 a jeho bratra ,
rytíři s erbem dvou zkřížených válečných sekyr (bradatic) –
tento erb se nachází také později nad vnitřním vchodem do kostela.
Po jeho smrti patří Palupín 1593 – „dem Telscher Grundherren Adam von Neuhaus „
Telčskému pánu Adamu z Jindřichova Hradce .
Také opatroval Palupín zemský hejtman Fridrich st. ze Žerotína a roku 1609 byl úředně předán
Mikulášovu synovi Václavu Jindřichu Radkovcovi z Mírovic.
Ten byl nekatolického vyznání a roku 1617 vystavěl vedle dvora, barokní kostel na základech starší
zástavby, zasvěcený sv. Václavovi.
Po výbuchu stavovského povstání holdoval Fridrichu Falckému.
Následné represi císařskou mocí a konfiskaci unikl jedině díky tomu, že přešel ke katolické víře.
1630 patří Palupínský dvůr Georgovy Konas von Wydrj a ten ho dává dál vdově z druhého
manželství von Mateřoswský – Johanně rozené von Gtranic .
Kolem roku 1646 , během třicetileté války ,byl Palupínský dvůr těžce poškozený .
29 listopadu 1651 ho ona vdova, prodává
Obristu Wachtmeistru Jakubovy Marfeidt von Tummel .
Od 20 ledna 1666 vlastní Palupínský dvůr Ferdinand Wilhelm hrabě von Slawata – Chlum –

od nej kupuje 1699 Adam Jindřich Allmann z Allmsteina již rozpadlý dvůr a bývalou pevnost
Palupín .
1725 předává (Rakousko-Uherská) komise tento sirotčí dvůr Františku Ignazi Haslauer von Haslau .
Přestavba na pozdně barokní pánské sídlo začíná.
Části dvora byly přestavěny k zemědělskému využití .
Též středověké budovy byly adaptovány na barokní zámek , tehdy ještě v dvojnásobné velikosti ,
jak ho známe dnes.
Celý dvůr Palupín dostal ale zásadně dnešní vzhled.
Z původně obytné střední části pevnosti se vystavěla barokní sýpka, stáje , stodoly , ovčín-kravín ,
pivovar, je již umístěn mimo dvůr ,též ze
sladovnou, vinopalnou, ovocnou zahradou, parkem a chmelnicí ,
což vše dědí jeho syn Jan v roce 1750
On zas ho prodal svému švagrovi Gottfriedu Gotthardovi Pitschkovi z Rosenthalu.
Jeho vdova Terezie Anna podepsala roku 1777 trhovou smlouvu s Františkem Kölbelem
z Löwengrimm.
Ten inicioval v Palupíně zřízení školy v roce 1785 ,
při dnešním kostele.
Posledním majitelem 18. století se roku 1794 stala Františka Wiederspergarová z Wiederspergu.
Napoleonské války se též dotýkají tohoto kraje, a tak není v této době s cela jasné kdo
doopravdy Palupín vlastnil – archivně doležené jsou :
1803–1819 Benedikt von Ritterstein,
1823–1827 Leopold von Pillersdorff.
1827 umírá v Palupíně jeho manželka
Carolina von Pillersdorff a je pochovaná v Palupínském kostele.
1827 kupuje Palupín Jindřich von Blankenstein, který ho připojil k sousednímu panství Batelov..
Vrchnost tu ve vlastní režii provozovala poplužní dvůr, pivovar a vinopalnu.
Správa panství sídlila ale v Batelově .
Po něm dědí Ernst hrabě Blankenstein .
Dále vlastní Palupín od roku 1896 jako celek, Arnold Schulz jenž ukončil provoz pivovaru, aby
rozvinul činnost lihovaru , obnovil dvůr , zboural pravé křídlo zámku a modernizoval stáje .
Roku 1907 zřídil také škrobárnu. Současně provedl roku 1919 některé úpravy zemědělských budov.
Po něm dědí jeho syn Ernst (Arnošt) Schulz . Během nacistické perzekuce byl popraven jako
důstojník Československé armády v odboji a tak od roku 1941 vlastnila dvůr Palupín
jeho vdova Věra Schulzová .Na sklonku 40. let byl celý areál vyvlastněn a našlo zde sídlo jednotné
zemědělské družstvo (jiný zdroj uvádí státní statky). Následujících 40 let se na tváři areálu těžce
podepsalo – zlikvidoval se objekt lihovaru a demolovaly se další zemědělské objekty. Restitučním
řízením po roce 1989 získali dvůr Palupín , v s cela devastovaném stavu ,
potomci posledních soukromých majitelů.
Dnes rekonstruuje a je majitelkou Johanna Victoria Karenová.

Literatura mimo též jiný archivní materiál : Jan Tiray, Vlastivěda moravská. II. Místopis.
Telecký okres, Brno 1913, s. 269–273; Historický lexikon obcí České republiky, 1869–2005, Praha
2006, s. 387; Gregor Wolny, Die Markgrafschaft Mähren, topographisch, statistisch und historisch
geschildert VI, Brünn 1842, s. 57–67; Ladislav Hosák – Rudolf Šrámek, Místní jména na Moravě a
ve Slezsku II, Praha 1980, s. 217–218; Die Landtafel des Margrafthumes Mähren (1348–1466).
Brünner Cuda, Brünn 1856, s. 74, 161, 372, 389; Codex diplomaticus Moraviae 14, Brünn 1903, s.
20; Archiv český 9, Praha 1889, s. 249; Umělecké památky Čech 3, Praha 1980, s. 13.

Zpracovala: Johanna Victoria Karenová