Voda.

Symbolika vody naznačuje působení Ducha svatého při křtu, protože po vzývání Ducha svatého se stává účinným svátostným znamením nového zrození: jako jsme k našemu prvnímu zrození dorůstali v plodové vodě, tak také křestní voda skutečně znamená, že naše zrození k božskému životu je nám dáváno v Duchu svatém. Ale jako jsme „pokřtěni jedním Duchem“, tak jsme také „napojeni jedním Duchem“, tak jsme také „napojeni jedním Duchem“ (1 Kor 12,13): Duch je tedy také osobně živá voda, vyvěrající z ukřižovaného Krista jako ze svého pramene a tryskající v nás do života věčného.

Pomazání

Symbolikaka pomazání olejem je pro Ducha svatého tak příznačná, že se stala jeho synonymem. Při uvedení do křesťanského života je svátostným znamením biřmování, které proto východní církve nazývají „chrismace“ (pomazání křižmem). Ale k pochopení celé síly tohoto symbolu je třeba se vrátit k pomazání Ježíše, k prvnímu pomazání, které vykonal Duch svatý: Kristus [hebrejsky: „Mesiáš“] znamená „pomazaný“ od Ducha svatého. Ve Starém zákoně byli různí „pomazaní Páně“, zvláště král David. Avšak Ježíš je pomazaný Páně jedinečným způsobem: lidství, jež na sebe Syn bere, je zcela „pomazáno Duchem svatým“. Ježíš je ustanoven „Kristem“ od Ducha svatého. Panna Maria počne Krista působením Ducha svatého, který ho prostřednictvím anděla ohlašuje jako Krista už od narození a vede Simeona do chrámu, aby viděl Hospodinova Mesiáše; je to on, kdo Krista naplňuje a jehož moc z Krista vychází, když ten uzdravuje a zachraňuje. Je to on, kdo v posledku křísí Ježíše z mrtvých. A tak, když se Ježíš stal plně „Kristem“ ve svém lidství, jež přemohlo smrt, hojně vylévá Ducha svatého, dokud „svatí“ ve svém spojení s lidstvím Božího Syna nedorostou „mužné zralosti … kdy se na nás uskuteční Kristova plnost“ (Ef 4,13): „úplného Krista“, podle výrazu svatého Augustina.

Oheň.

Zatímco voda znamenala zrození a plodnost života dávného v Duchu svatém, oheň symbolizuje přetvářející sílu působení Ducha svatého. Prorok Eliáš, který „povstal jak oheň“ a jehož „slovo plálo jak pochodeň“ (Sir 48,1), svou modlitbou přivolává z nebe oheň na oběť na hoře Karmel, obraz ohně Ducha svatého, který proměňuje všechno, čeho se dotkne. Jan Křtitel, který jde před Pánem „v duchu a moci Eliášově“ (Lk 1,17), hlásá Krista jako toho, kdo „bude křtít Duchem svatým a ohněm“ (Lk 3,16), tím Duchem, o kterém Ježíš řekne: „Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul!“ (Lk 12,49). Ráno o letnicích spočine Duch svatý na učednících v podobě „jazyků jako z ohně“ a učedníci jsou jím naplněni. Duchovní tradice podrží tuto symboliku ohně jako jeden z nejpůsobivějších obrazů činnosti Ducha svatého: „Nezhášejte oheň Ducha“ (1 Sol 5,19).

Oblak a světlo.

Tyto dva symboly jsou při projevech Ducha svatého neoddělitelné. Již při Božích zjeveních ve Starém zákoně zjevuje oblak - někdy temný, jindy zářivý — živého Boha a spasitele, zahaluje přesažnost jeho slávy: Mojžíšovi na hoře Sinaj, ve stanu Setkání a během putování pouští; Šalomounovi při posvěcení chrámu. Tyto předobrazy naplňuje Kristus v Duchu svatém. Ten totiž „sestupuje na Pannu Marii a zastíní ji“, aby počala a porodila Ježíše. Na hoře Proměnění přichází v oblaku, který zahalí Ježíše, Mojžíše a Eliáše, Petra, Jakuba a Jana, a „z oblaku“ se ozývá hlas, který říká: „To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte“ (Lk 9,35). Konečně tentýž oblak zastře Ježíše pohledu učedníků v den nanebevstoupení a oblak ho zjeví jako Syna člověka v jeho slávě v den jeho příchodu.

Pečeť

Pečeť je symbolem blízkým symbolu pomazání. Krista totiž „Bůh osvědčil svou pečetí“ (Jan 6,27) a v něm nám také Otec vtiskl svou pečeť. Protože obraz pečeti [„sphragis“] označuje nesmazatelný účinek pomazání Ducha svatého ve svátostech křtu, biřmování a kněžství, byl v některých teologických tradicích použit k vyjádření nezrušitelného „znamení“, vtisknutého těmito třemi svátostmi, které nemohou být znovu

Ruka.

Vkládáním rukou uzdravuje Ježíš nemocné a žehná malým dětem. Totéž budou dělat apoštolové v jeho jménu. Ba co více, vkládáním rukou apoštolů je předáván Duch svatý. List Židům počítá vkládání rukou mezi „základní články“ své nauky. Církev uchovala toto znamení všemohoucího vylití Ducha svatého ve svých svátostných epiklezích (modlitbách).

Prst.

Ježíš vyhání démony „prstem Božím“ (Lk 11,20). Byl-li Boží zákon napsán na kamenných deskách „Božím prstem“ (Ex 31,18), pak „Kristův list“, svěřený péči apoštolů, je „napsán Duchem živého Boha, ne na deskách kamenných, ale na jiných deskách: v lidských srdcích“ (2 Kor 3,3). Hymnus „Veni, Creator Spiritus“ vzývá Ducha svatého jako „digitus paternae dexterae“ (prst Otcovy pravice).

Holubice.

Na konci potopy (jejíž symbolika se týká křtu) se holubice, kterou vypustil Noe, vrací a přináší v zobáčku čerstvou olivovou ratolest na znamení, že země je opět obyvatelná. Když Kristus vystupuje z vody svého křtu, sestupuje na něho Duch svatý v podobě holubice a zůstává v něm. Duch sestupuje a usídlí se v očistěném srdci pokřtěných. V některých kostelích je Nejsvětější svátost uchovávána v kovové schránce, která má podobu holubice (columbarium); bývá zavěšena nad oltářem. Symbolem holubice označující Ducha svatého je v křesťanské ikonografii tradiční.