Papež František

O Církvi

Papež František

O Církvi.

Dobrý den, drazí bratři a sestry, dnes bych chtěl krátce pojednat o dalším obrazu, který nám pomáhá chápat tajemství církve, totiž chrámu (Lumen gentium, 6).

Co se nám vybaví pod slovem chrám? Napadne nás budova, stavba. Mysl mnohých se vydá přímo do dějin Izraelského lidu, jak je podává Starý zákon. V Jeruzalémě stál velkolepý Šalomounův chrám, který byl místem setkání s Bohem v modlitbě; uvnitř chrámu byla archa úmluvy, znamení Boží přítomnosti mezi lidmi, v arše byly desky Zákona, mana a Áronova hůl jako připomínka skutečnosti, že Bůh v dějinách svého lidu jednal, provázel jej na cestě a vedl jeho kroky. Chrám tyto dějiny připomíná. A když vstupujeme do chrámu my, máme si také připomínat tyto dějiny a každý z nás své vlastní dějiny. Jak se Ježíš setkal se mnou, provázel mne, jak mne má rád a žehná mi.

Co bylo ve Starém zákoně předobrazem, uskutečnilo se mocí Ducha svatého v církvi. Církev je „Boží dům“, místo Jeho přítomnosti, kde můžeme nalézt Pána a setkat se s Ním. Církev je Chrámem, kde přebývá Duch svatý, jenž ji oživuje, vede a nese. Na otázku, kde se můžeme setkat s Bohem? Kde můžeme skrze Krista vejít do společenství s Ním? Kde můžeme najít světlo Ducha svatého, které osvěcuje náš život? – zní odpověď: v Božím lidu, mezi námi, kteří jsme církví. Tady se setkáváme s Ježíšem, Duchem svatým i Otcem.

Starozákonní Chrám byl zbudován lidskýma rukama. Byl výrazem snahy „dát Bohu dům“, aby existovalo viditelné znamení Jeho přítomnosti uprostřed lidu. Vtělením Božího Syna se uskutečňuje Nátanovo proroctví králi Davidovi (srov. 2 Sam 7,1-29): není to král, nejsme to my, kdo „dává Bohu dům“, nýbrž Bůh „si staví Svůj dům“, aby přišel přebývat mezi nás, jak píše svatý Jan v evangeliu (srov. Jan 1,14). Kristus je živý Chrám Otcův a sám Kristus buduje Svůj „duchovní dům“, církev stavěná nikoli z kamenů hmotných, nýbrž z „živých kamenů“, kterými jsme my. Apoštol Pavel říká křesťanům z Efesu: „Jste jako budova: jejími základy jsou apoštolé a kazatelé mluvící pod vlivem vnuknutí a Kristus Ježíš je nárožní kvádr. V něm je celá stavba spojena a vyrůstá ve svatý chrám v Pánu. V něm jste i vy budováni působením Ducha v Boží příbytek“ (Ef 2,20-22). To je krása! Jsme živými kameny Boží stavby, jsme hluboce spojeni s Kristem, který je nárožním kvádrem a tedy oporou také pro nás. Co to znamená? Znamená to, že my jsme chrámem, my jsme živou církví, živým chrámem, a jsme-li spolu, je tu také Duch svatý, který nám jakožto církvi pomáhá růst. Nejsme izolováni, jsme lidem Božím. Toto je církev!

A Duch svatý svými dary určuje rozmanitost. To je důležité. Co působí Duch svatý mezi námi? Určuje rozmanitost, která je v církvi bohatstvím, a sjednocuje všechno a všechny, takže buduje duchovní chrám, do kterého nepřinášíme hmotné oběti, ale sami sebe, svůj život (srov. 1 Petr 2,4-5). Církev není spleť věcí a zájmů, nýbrž Chrám Ducha svatého, Chrám, ve kterém působí Bůh, Chrám Ducha svatého, Chrám, ve kterém je každý z nás díky křtu živým kamenem. Znamená to, že nikdo není v církvi neužitečný a že když náhodou někdo někdy řekne druhému: „Jdi pryč, jsi neužitečný“, tak to není pravda, protože v církvi nikdo není neužitečný, všichni jsme nezbytní pro budování tohoto Chrámu. Nikdo není druhotný. A nikdo není v církvi tím nejdůležitějším, všichni jsme si před Bohem rovni. Někdo z vás by mohl říci: „Poslyšte, pane papež, ale Vy nejste stejný jako my“. Ano, jsem jako každý z vás, všichni jsme stejní, jsme bratři! Nikdo není anonymní. Všichni tvoříme a budujeme církev. Vybízí nás to také k zamyšlení nad skutečností, že, schází-li cihla našeho křesťanského života, chybí něco na kráse církve. Někteří říkají: „Já s církví nic nemám.“ Tím však schází jedna živá cihla v tomto Chrámu. Nikdo nemůže odejít, všichni musíme vnést do církve svůj život, svoje srdce, svoji lásku, své smýšlení, svou práci – všichni společně.

Chtěl bych ještě, abychom si položili otázku: jak prožíváme, že jsme církví? Jsme živými kameny anebo kameny umdlévajícími, znuděnými a lhostejnými? Víte, jak je ošklivé, dívat se na unaveného, znuděného a lhostejného křesťana? S takovým křesťanem něco není v pořádku. Křesťan musí být živý a mít radost, že je křesťanem. Musí žít touto krásou, tím že je součástí Božího lidu, kterým je církev. Otevřeme se působení Ducha svatého, abychom byli ve svých komunitách aktivní, anebo se uzavřeme v sobě a řekneme si: já už toho mám tolik, není to můj úkol?

Kéž nám všem Pán daruje svoji milost a svoji sílu, abychom byli hluboce sjednoceni s Kristem, který je nárožním kamenem, pilířem, nosným kamenem našeho života a celého života církve. Modleme se, abychom, oživeni Jeho Duchem, byli vždycky živými kameny Jeho církve.