Z kázání svatého Bernarda. 

     Láska si sama stačí, líbí se sama sebou a kvůli sobě. Je sama sobě zásluhou i odměnou. Láska nehledá důvod ani plod svého bytí mimo sebe: jejím plodem je to, že miluje. Miluji, protože miluji; miluji, abych miloval. Láska je něčím velikým, vrací-li se k svému počátku, má-li zpětný vztah k svému původu, vlévá-li se opět do svého pramene, aby z něho stále čerpala a ustavičně z něho vyvěrala. Ze všech hnutí, myšlenek a citů duše je láska to jediné, čím může tvor, i když ne stejnou mírou, dávat odpověď svému Tvůrci, nebo mu splácet něčím podobným. Neboť když Bůh miluje, nechce nic jiného, než aby byl milován. Pro nic jiného nemiluje, než aby byl milován, neboť ví, že právě láska učiní blaženými ty, kdo ho budou milovat.
     Láska Ženicha, či spíše Ženich, jenž je láska sama, žádá za svou lásku jen lásku a věrnost. Proto budiž dovoleno té, která je milována, aby splácela láskou. Což by mohla nemilovat nevěsta, a to nevěsta Lásky? Což by mohla být Láska nemilována?
     Právem se vzdává nevěsta všech jiných náklonností a celá se věnuje jedině lásce, neboť má dávat odpověď lásce tím, že ji miluje. Ale i kdyby se zcela rozplynula láskou, co je to ve srovnání s věčným prouděním onoho pramene? Vždyť milující a Láska, duše a Slovo, nevěsta a Ženich, Stvořitel a tvor neoplývají stejnou hojností: je mezi nimi takový rozdíl, jako mezi tím, kdo žízní, a pramenem.
     Co z toho tedy vyplývá? Nesplní se nikdy přání té, která touží po sňatku, vzdychá, plane žárem lásky a s velikou důvěrou čeká? Vyjde její přání zcela naprázdno proto, že ona nemůže udržet krok s obrem, nemůže závodit v sladkosti s medem, v mírnosti s beránkem, v bělosti s lilií, v jasnosti se sluncem, v lásce s tím, který je láska sama? Nikoliv. Neboť i když tvor miluje méně, protože jeho možnosti jsou menší, miluje-li celou svou bytostí, nic v té lásce nechybí, protože je celá. A když takto miluje, rovná se to sňatku, neboť na tuto její lásku nemůže být odpovědí láska menší, a v oboustranné shodě spočívá plné a dokonalé manželství. Jen ať nikdo nepochybuje o tom, že duše je božským Slovem milována dříve a více.

     Neznáme čas, kdy země a lidstvo dospějí k svému konci, ani nevíme, jak se má proměnit vesmír. Podoba tohoto viditelného světa zohyzděného hříchem sice pomíjí, ale dostává se nám poučení, že Bůh připravuje nový příbytek a novou zemi, ve které přebývá spravedlnost a jejíž blaženost naplní a překoná každou touhu po uspokojení, která klíčí v lidském srdci. Tehdy bude smrt přemožena a Boží synové budou v Kristu vzkříšeni a to, co bylo zaseto ve slabosti a porušitelnosti, obleče neporušitelnost; zůstane však láska a její dílo, – a veškeré tvorstvo, které Bůh stvořil pro člověka, bude osvobozeno z otroctví marnosti. (srv. Řím 8,19-21)
     Dostává se nám příhodného napomenutí, že člověku nic neprospěje, kdyby získal celý svět, ale sebe sama ztratil. Očekávání nové země ovšem nesmí oslabovat, ale spíše povzbuzovat úsilí o zvelebení této země, kde roste ono tělo nové lidské rodiny, které již může poskytnout jakýsi nástin nového věku. A tak i když je třeba pečlivě rozlišovat pozemský pokrok od růstu Kristova království, přesto má tento pokrok pro Boží království veliký význam, pokud může přispět k lepšímu uspořádání lidské společnosti.
     Neboť hodnoty lidské důstojnosti, bratrského společenství a svobody, a vůbec všechny ty dobré plody přírody i našeho přičinění, které jsme v Duchu Páně a podle jeho příkazu na zemi rozmnožovali, potom opět nalezneme, avšak očištěné od každé špíny, osvícené a proměněné, až Kristus odevzdá Otci věčné a všeobecné království, »království pravdy a života, království svatosti a milosti, království spravedlnosti, lásky a pokoje«. Už zde na zemi je to království tajemně přítomno; s příchodem Páně však bude dovršeno.