Rozhovor sv. Františka s matkou

– Vyprávěj mi Františku, od začátku do konce, jak to všechno ve skutečnosti bylo – prosila máma – proč ses rozhodl udělat něco tak nemoudré? Však víš, co je to malomocenství …

– Pamatuješ  maminko, jak jsem byl citlivý na vůně a pěkný vzhled? Ze všech věci na světě nejvíce jsem měl odpor vůči malomocným lidem. Panický jsem se jejich bál, i když jsem je velmi litoval …

– Vím synu, jejich osud je krutý, třeba jim pomáhat, ale třeba to dělat moudře, na dálku …

– Na dálku? Jak mohu, prokázat člověku lásku na dálku? – Rozzlobil se František – Jak mohu na dálku ošetřit rány, přitulit, potěšit?

– Tak tohle jsi udělal? Dotýkal ses jejich? Přitulil si je? Co uděláš, když se nakazíš? Můžeš nyní nakazit mě, otce, bratra … Kdo se tehdy postará o nás? Myslíš, že tě někdo přitulí?

– Nenakazil jsem se. Dělám jen to, co mi přikázal Kristus. A on mi řekl toto:

„Františku, když chceš poznat mou vůli, musíš zanechat vše, po čem jsi dosud z celé duše toužil. Jen tehdy, když to uděláš, přesvědčíš se, jaké trpké se stane to, co jsi předtím považoval za příjemné. A to co vzbuzovalo v tobě odpor, promění se na štěstí a nevyslovitelný klid „.

Mami, všechna tato slova se splnila do puntíku. Zábava s přáteli se pro mě stala strašným utrpením. A pak přišly i jiná znamení.

Když jsem před pár dny během jízdy na koni potkal malomocného, ??pocítil jsem, že musím něco udělat. Musel jsem překonat v sobě odpor a strach. Jinak bych nemohl opravdu sloužit Bohu. Sesedl jsem z koně, dal jsem malomocnému almužnu a políbil jsem mu ruku … On mi dal polibek pokoje … Pocítil jsem v duši úlevu a v srdci slast … neuvěříš mami, ale když jsem znovu sedl na koně a otočil se k němu zády, malomocný zmizel … Přísahám ti, to musel být sám Ježíš! Měl jsem s ním pohrdnout …?

– Chtěla bych ti věřit, synu. To co říkáš, je šlechetné a krásné, ale … Odkud máš jistotu, že to hovoří Ježíš, že sám Ježíš se ti zjevuje? Takové věci se nikomu nestávají. Možná se ti to jen zdálo …?

– Vím, maminko. Všichni se mi posmívají. Považují mě za hlupáka a blázna. Ale vždyť to ty jsi mě učila modlit se. To ty jsi mě prosila, abych sloužil Bohu každý den. Mám se nyní k němu otočit zády? Jak bych s tím mohl žít? Bůh mě volá a já musím jít za ním.

– Však můžeš vstoupit do kláštera! Mohl by ses stát i knězem! Otec dá souhlas. Já ho budu prosit. Jen tě prosím nepřibližuj se k malomocným. Nepotuluj se. V klášteře ti řeknou, co máš dělat.

– Ne, maminko, sám Ježíš mi řekne, co mám dělat. Slíbil mi to, jen ho musím poslouchat. To proto jsem šel do útulku pro malomocné. Už se nebojím. Vím, že jsem jednal správně, i když jsem rozzlobil otce a tobě způsobil bolest.

– To nic, synu, to nic … – máma přitulila Františka a políbila jeho bledé čelo – jen abys měl pravdu. Jen aby tě nezklamaly tyto sny a záhadné hlasy. Budeš mít spoustu času na rozmyšlenou. Já se budu za tebe modlit každý den.