Svatý Martin
1. 11. 2023
Martin. - 11.11.
Martin se narodil jako syn římského setníka v Sabarii (Pannonie) /dnešní Maďarko/ v roce 316. Jeho rodiče byli pohané a záhy po jeho narození se odstěhovali do Pavie, severní Itálie. Otec sem byl zřejmě převelen v rámci vojenské služby a rodina ho následovala. Martin už jako desetiletý se účastnil společenství mladých křesťanů. Zpočátku sem chodil ze zvědavosti, a to bez vědomí rodičů, později však s touhou přijmout křest. Rodičům se to doneslo a otec tomu asi chtěl zabránit, proto ho poslal do armády .
Slovo Martin znamená svědek a on se opravdu stal svědkem i na novém působišti, kam byl poslán. Dostal se do Galie / Francie/, sloužil v jízdním pluku a tady v osmnácti letech složil vojenskou přísahu. Svatý Pavel říká, že těm, kteří milují Boha, všechno napomáhá k dobrému, a tak i Martinovi neublížilo to, že stal vojákem. I tady si našel přátele, chodil mezi mladé křesťany a připravoval se na křest. Víru bral opravdově, žil zbožně a byl dobrý k lidem. Ke svým podřízeným se choval vlídně a snažil se porozumět jejich problémům a k otrokovi, který mu byl přidělen, se choval jako ke svému bratrovi. S chudými lidmi jednal milosrdně a pod vojenským krunýřem bilo srdce, které se líbilo Pánu.
Jednou za krutého mrazu jel na koni ještě s několika druhy do Amiensu. Před bránou seděl a žebral zimou se třesoucí chuďas, avšak nikdo si ho nevšímal. Když ho Martin spatřil, vzpomněl si, jak se Pán Ježíš také setkal s nemocnými ubohými lidmi a vždy je nějak obdaroval. Jak já tě můžu obdarovat, napadlo ho a musel jednat rychle, protože by mu kamarádi odjeli. Vzal meč, přeťal jím plášť, polovinu si nechal a druhou hodil žebrákovi, který se třásl zimou. Učinil skutek, který rozdělil partu mladých mužů. Zatímco jeden se nad tím pousmál a pomyslel si, že Martinovo soucitné jednání je pošetilostí, druhého to vedlo k zamyšlení, že by i on tak měl jednat. Největší význam ten čin měl pro samotného Martina, který se jím tak připodobnil Kristu. V noci se mu zdálo, že vidí Ježíše přioděného kusem pláště darovaného žebrákovi a pak slyší, jak Ježíš říká: „tímto rouchem mě přioděl dosud nepokřtěný Martin“. Jsou okamžiky v našem životě, které zásadně ovlivní náš život buď pozitivně nebo negativně na mnoho dalších let. Tato událost přivedla Martina na krásnou cestu, na níž měl objevovat srdce Ježíšovo.
Brzo na to se dal Martin pokřtít, aby následoval Pána, který si ho vyvolil. Od vojska odešel asi ve dvaceti letech a odebral se do samoty, aby sloužil Bohu a poznával jeho vůli. Protože se domníval, že je povolán ke kněžství, odebral se k biskupu Hilariovi do Poitiers, aby se stal jeho žákem. Hilarius byl velikým církevním učitelem a obráncem katolické nauky proti ariánům. Tady se Martinovi dostalo hluboké poznání teologie a zároveň měl ve svém učiteli příklad zbožného kněze. Biskup si ho záhy oblíbil pro hloubku jeho duše a dobrotu srdce. Proto chtěl Martinovi udělit jáhenské svěcení, ale ten se zatím nedal pohnout, protože si přál něco důležitého vykonat. Toužil se vrátit ke kořenům, jít domů, aby nejdříve rodičům hlásal evangelium a oni skrze křest mohli následovat Pána. Přál si, aby kde je on, byli i oni a pro tuto službu chtěl být svobodný, bez závazků. I když se jeho rodiče odstěhovali do Panonie, vydal se za nimi na dalekou cestu.
V Alpách prý ho přepadli loupežníci a žádali od něho výkupné. Když zjistili, že je chudý a za jakým účelem jde, propustili ho. V Panonii se setkal s rodiči, kteří ho jistě rádi přijali, ale jen matka se dala pokřtít, otec zůstal pohanem. Tady si Martin uvědomil, že víra je Boží dar, který není každému dán. Tehdy pochopil, že víra stojí nad příbuzenskými svazky, že bratry a sestrami jsou ti, kdo uvěřili v Krista. I když otec mu zůstal vzdálený, o to měl větší radost z toho, že tady získal pro víru několik lidí. V Panonii však nezůstal, protože ho to táhlo ke svému učiteli.
Hilarius, který se právě vrátil z vyhnanství, kam byl poslán ariány, s radostí přijal svého mladého přítele a udělil mu kněžské svěcení. Protože znal jeho touhu po mnišském životě, daroval mu i pozemek na založení mnišské osady. Tak vznikla první klášterní družina v Ligugé, která se nacházela v blízkosti Poitiers. Shromáždil tu kolem sebe skupinu mužů, kteří chtěli žít odříkavým životem podle Jana Křtitelé
Jako k Janovi přišel Ježíš, aby mu zvěstoval, že již přišla mesiánská doba, tak přišel i k Martinovi, aby ho nazval svým přítelem. Jako kdysi vyzval apoštoly k následování, tak k němu vyzývá i jeho. V roce 371 byl zvolen biskupem. I když se pokorně bránil, protože věděl, jak nelehký úkol na sebe bere, přesto ho přijal, protože nechtěl odmítnout poslání, k němuž ho Pán povolal. I jako biskup žil skromně. Za městem u břehu řeky Loiry si postavil dřevěnou chýši, aby tu žil rozjímavým životem. I tady se kolem něho shromáždili mladí muži, kteří toužili po zasvěceném životě a v Martinovi viděli otce. Zanedlouho kolem jeho chýše vyrostly další, takže tu vznikla mnišská osada podobně jako v Ligugé. Mniši se tu pod jeho vedením věnovali modlitbě, ruční práci a opisování knih. Žili přísným životem, postili se, nikdy nepili víno, oblékali se skromně a spávali na zemi. Z této družiny vzniklo opatství Marmoutier /majus monasterium Martini/, jež patřilo k významným francouzským klášterům.
Martin však nebyl jen mnichem žijícím rozjímavým životem, ale i pastýřem, který dovedl jednat a zastat se svých ovcí. Avitian, císařský náměstek tourský, jednal s poddanými často velmi krutě, což se Martinovi nelíbilo. Kdysi přivedl do města zástup zajatců, které chtěl dát druhý den popravit. Martin se to dozvěděl a vydal se k domu vladařovu, aby zajatcům vyprosil milost. Když mu nikdo neotevřel, posadil se na schody domů a celou noc tu čekal. Ráno Avitian otevřel dveře a řekl Martinovi, že ví proč přišel a vyzval ho, aby klidně šel domů, že udělí všem zajatcům milost.
Martinova moudrost vycházela z bázně boží. Kdykoliv vstoupil do chrámu, bylo na něm vidět, jak se chvěje. Jednou se ho kdosi na to ptal a Martin odpověděl. „Jak bych se nechvěl, když vstupuji před Boha, svého budoucího soudce“. Jeho moudrost nevycházela z učených knih, ale z hluboké víry a pokorného srdce. Proto jeho slova, ač byla prostá, se vryla do paměti. Jako Ježíš vytvářel podobenství pozorováním věcí kolem sebe, i on jednal podobně. Jednou uviděl ostříhanou ovci a té příležitosti využil, aby dal poučení. Řekl, že ta ovce dala vlnu, kterou někomu pomohla. Připomněl, že jako ta ovce je užitečná, tak tím spíše by člověk měl konat dobro, když byl stvořen k Božímu obrazu. Jindy ho zaujali létající ptáci, kteří poletovali nad vodou, aby chytili neopatrnou rybu. Martin přirovnal létající ptáky k nepřátelům naší spásy. Uvedl, že ta ryba, která není v dostatečné hloubce a pohybuje se na povrchu, může být ulovena. Proto vybízel především své kněze, aby zajeli na hlubinu a nežili povrchním světáckým životem.
Většina z nich si brala Martinova slova k srdci a řídila se podle nich. Z Tours pocházel Brikcius, který byl Martinovým žákem a později se stal knězem. Brikcius byl inteligentní, dovedl vystupovat na veřejnosti a protože měl i pěknou postavu a hezkou tvář, líbil se zvláště ženám. Byl společenský, veselý i vtipný, a tak byl vítaným hostem u mnoha lidí. Ti ho však ne vždy zvali upřímně, protože je knězem, ale proto, aby si ho zavázali. Martin mu také připomněl příběh o farizeji Šimonovi, který nepozval Ježíše proto, aby se nechal od něho poučit, ale pozval ho proto, aby vyzvěděl, jak dodržuje předpisy zákona. Zkušený Martin věděl, že ne všichni lidé zvou z poctivých úmyslů, proto říkával svým kněžím, aby neuzavírali důvěrná přátelství. Svému žákovi řekl, že z velkých přátelství, vznikají velká nepřátelství. Brikcius sice vyslechl svého učitele, ale za zády se mu posmíval. Dělalo mu dobře, když ho lidé chválili a zvali mezi sebe a přestal rozlišovat, kdo to z nich myslí upřímně. Během doby si kolem sebe vytvořil skupinu „přátel“, jimž sděloval i věci důvěrné.
Jeho vztah k Martinovi se změnil. Od jeho kdysi oddanosti, kdy si svého učitele vážil a ctil ho, až po nynější stav, kdy v něm vidí pošetilého starce. Martin věděl, že jeho bývalý žák ho nejen neposlouchá, ale za zády se mu směje a před lidmi snižuje jeho autoritu. Mnoha kněžím i mnichům se Brikciúv rozmařilý život nelíbil a navrhovali biskupovi, aby z moci svého úřadu zasáhl a z jejich řad ho vyloučil. Martin jim odpověděl: „Kristus trpěl mezi svými apoštoly zrádce a já bych neměl snést chybujícího ve své družině“? Potom se podíval mimo ně někam do dálky, vypadal jakoby mu někdo vnukl myšlenku a on o ní přemýšlel, pak s láskou pohlédl na své bratry i řekl jim: „Brikcius se jednou stane biskupem, mým nástupcem. Tato řeč udivila mnohé z nich a kdyby svého otce tolik nemilovali, mysleli by si, že se minul rozumem. Prorocká slova Martinova se vyplnila. Brikcius se po nějaké době obrátil. Činil pokání, velmi litoval toho, že žil tak lehkomyslným životem a mnoha lidem dal špatný příklad. Litoval i toho, že Martina mnohokrát zarmoutil a nedbal jeho rad, jak rád by to teď všechno napravil.
Když se stal Brikcius biskupem, neměl to lehké a nesl těžký kříž. Lidé, které kdysi pokládal za přátele, se přihlásili a rádi by zaujali nějaké přední místo. Když jim to nesplnil, protože chtěl být biskupem pro všechny, poznal jací skutečně byli, v celé jejich ubohé nahotě. Zvláště prý jedna žena mu způsobila mnoho potíží. Na veřejnosti mluvila o svém vztahu s ním a tvrdila, že zneužil její lásky. Celý případ pak byl vyšetřován a on prožil těžké chvíle ponížení. Tehdy si často vzpomněl na to, jak Martin mu říkal, že z největších přátel mohou být největší nepřátelé.
Vraťme se však ještě k svatému Martinovi. On byl člověk, který žil v pokoji a přál si, aby i křesťané žili v pokoji. Nelíbily se mu sváry i rozepře, a to zvláště mezi duchovními. Když uslyšel, že mezi duchovními v Kandes vznikly spory, vypravil se tam, aby je urovnal. Na zpáteční cestě však těžce onemocněl, ulehl a cítil, že odejde na věčnost. Jeho žáci se shromáždili kolem něho, plakali a prosili za jeho uzdravení. Modlili se za to, aby Kristus, jehož Martin tolik miloval a po němž toužil, jeho odchod ze světa odložil a ponechal ho mezi nimi. V té chvíli si uvědomili, že sváry a rozepře jsou ničím proti ztrátě otce. Když on odejde, ke komu půjdou se svými problémy, kdo jim poradí. Když jednou viděl, jak se za něj modlí, s dojetím řekl. „Pane, jsem-li ještě potřebný svému lidu, neodmítám další práci, avšak ať se stane tvá vůle“. Avšak Martinovo poslání bylo naplněno a někdo jiný na něm měl pracovat. Poslední dobou rád ležel naznak a díval se k nebi. Řekl prý, že se tak rád dívá na cestu, kudy se brzo vydá.
Martin zemřel v Kandes 8. listopadu 397, jeho tělo bylo pohřbeno v Tours.
Martinův život sepsal jeho žák Sulpicius Severus s ujištěním, že uvádí věci pravdivé a zaručené. O Martinovi vydal toto svědectví. „Z úst žádného člověka neslyšel jsem tolik moudrosti a řeč tak ryzí jako z jeho úst. I když se nevzdělával na vysokých školách, z očí mu vycházela dobrota a nadpozemská radost “. Sněm, který se konal v Tours roku 461 praví: „ačkoliv Martin nežil za časů apoštolských, přece měl vzácné dary apoštolů“.
