Promluva o Duchu svatém

Ach, jak je to krásné, milé děti, Otec je naším Stvořitelem, Syn je naším Vykupitelem a Duch svatý naším Průvodcem. Člověk sám o sobě není nic. Ale je veliký s Duchem svatým. Člověk je jen pozemský a docela zvířecí, ale jenom Duch svatý může duši pozdvihnout a povznést vzhůru. Čím to, že se svatí tak oprostili od země? Protože se nechali vést Duchem svatým. Ti, kdo se nechávají vést Duchem svatým, mají správné úsudky. Proto je tolik neučených, kteří mnohem více chápou než ti, kdo jsou v mnohém vyučeni. Jestliže jsme vedeni Duchem svatým, který je světlo a síla, učí nás rozpoznávat pravdu od bludů a dobré od zlého. Jako dalekohled, který ukazuje předměty zvětšeně, dává nám Duch svatý vidět dobré a zlé ve velkém. S Duchem svatým vidíme všechno velké: vidíme velikost nejmenších skutků pro Boha vykonaných, ale také velikost nejmenších chyb. Jako poznává hodinář přes lupu nejmenší kolečka hodin, tak poznáváme ve světle Ducha svatého všechny podrobnosti svého bídného života. Ty nejmenší nedokonalosti se nám v jeho světle jeví velmi veliké. Nejmenší hříchy působí ošklivost. Právě proto Nejsvětější Panna nikdy nezhřešila. Duch svatý jí dal poznat ošklivost zla. Děsila se hrůzou před nejmenší chybou.
Ti, kdo mají Ducha svatého, nemohou být domýšliví. Poznávají tak dobře svůj ubohý stav. Pyšní jsou ti, kdo nemají Ducha svatého. Lidé světa nemají Ducha svatého, anebo ho mají jen na chvilku, nezůstává u nich, světský chaos ho zaplaší. Křesťan vedený Duchem svatým rád zanechává statky tohoto světa, aby se snažil získat poklady nebeské, a dovede je rozeznávat.
Pohled světa nevidí víc než život pozemský, tak jako moje oko nevidí dál než tyto zdi, pokud jsou dveře kostela zavřeny. Ale oko křesťana vidí až do věčnosti.
Člověku, který se nechá vést Duchem svatým, se zdá, jako by nebylo světa. Světu se však zdá, jako by nebylo Boha. Zaleží tedy na tom, kdo nás vede. Nevede-li nás Duch svatý, ať děláme cokoli, není v tom smysl ani vkus. Naopak vede-li nás Duch svatý, je ve všem, co děláme, opravdové zalíbení, člověk by radostí umřel. Ti, kdo se nechávají vést Duchem svatým, cítí v sobě veškerou blaženost, zatímco špatní křesťané chodí v trní a po ostrých kamenech.
Člověk, který má Ducha svatého, nepociťuje nikdy dlouhou chvíli, když je v přítomnosti Boží, z jeho srdce vychází láska. Bez Ducha svatého jsme jako kámen na cestě.
Vezměme do jedné ruky nasáklou houbu a do druhé křemen a obě stiskněme. Z křemene nevymačkáme nic, ale z houby vyždímáme mnoho vody. Houba je duše naplněná Duchem svatým a křemen je srdce studené a tvrdé, ve kterém Duch svatý nebydlí. Duše, která má Ducha svatého, nalézá v modlitbě tak velký požitek, že se jí zdá čas pro modlitbu příliš krátký. Nikdy nezapomíná na Boží přítomnost. Její srdce je před dobrým Vykupitelem v Nejsvětější svátosti jako hrozen v lisu.
Duch svatý tvoří v srdcích spravedlivých myšlenky a plodí v jejich ústech slova. Ti, kdo mají Ducha svatého, nevydávají ze sebe nic zlého. Všechny plody Ducha svatého jsou dobré.
Bez Ducha svatého je všechno studené. Proto, když si všimneme, že ubývá horlivosti, musíme rychle konat devítidenní pobožnost k Duchu svatému, abychom ho prosili za víru a lásku. Když někdo vykonal duchovní cvičení, je plný dobrých přání. Tato dobrá přání jsou dechem Ducha svatého, který prošel naší duší a všechno obnovil tak, jako teplý vítr zahřívá led a přivádí opět jaro. Nejste sice velkými světci, ale přece míváte okamžiky, kdy zakoušíte sladkost modlitby a přítomnost Boží: Jsou to návštěvy Ducha svatého. Máme-li Ducha svatého, naše srdce se rozšiřuje a koupe se v Boží lásce. Ryba si nikdy nenaříká, že má příliš mnoho vody. Tak ani dobrý křesťan nikdy nenaříká, že je příliš dlouho u dobrého Boha. Některým se zdá náboženství nudné právě proto, že nemají Ducha svatého.
Kdybychom měli zavrženým říci: „Proč jste v pekle?“ Odpověděli by: „Protože jsme se protivili Duchu svatému.“ A kdybychom se ptali svatých: „Proč jste v nebi?“ Odpověděli by: „Protože jsme poslouchali Ducha svatého.“ Napadají-li nás dobré myšlenky, je to důkazem toho, že nás navštěvuje Duch svatý. Duch svatý je síla. Duch svatý udržel svatého Simeona na sloupě. On posiluje mučeníka. Bez Ducha svatého by mučedníci padli jako padá listí ze stromů. Když zapálili hranice mučedníků, ochlazoval Duch svatý žár ohně teplem božské lásky.
Dobrý Bůh nám sesílá Ducha svatého a jedná s námi jako veliký král, který dává příkaz svému ministru vést jednoho ze svých poddaných, a říká mu: „Budeš provázet tohoto člověka všude a přivedeš mi ho nazpět zdravého.“ Jak je krásné, milé děti, mít za průvodce Ducha svatého. Ach, ten je dobrým vůdcem. A přece jsou takoví lidé, kteří ho nechtějí poslouchat.
Duch svatý je jako člověk, který má vůz s dobrým koněm a zve nás, abychom s ním jeli tam či jinam. Potřebuje jen náš souhlas. Ach, jak je to snadné. Nepotřebujeme nic jiného, než říci ano. Uvědomme si tedy: Duch svatý nás chce zavézt do nebe, potřebujeme říct ano a nechat se vést.
Duch svatý je jako zahradník, který obdělává naši duši. Duch svatý je naším služebníkem.
Je zde dobrá puška. Vy ji nabijete. Ale někdo z ní musí vystřelit. Tak také v nás je schopnost konat dobro, ale jedině skrze Ducha svatého, ten totiž působí dobré skutky.
Duch svatý spočívá ve spravedlivých duších jako holubice v dobrém hnízdě. Zahřívá dobrá přání v čisté duši jako holubice svá mláďata.
Duch svatý nás vede jako matka vede své dvouleté dítě za ruku, tak jako člověk, který vede slepého.
Svátosti, které ustanovil náš Pán, by bez Ducha svatého nic neprospívaly našemu spasení. I smrt našeho Pána by bez něj byla neplodná. Proto řekl náš Pán svým apoštolům: „Pro vás je dobré, abych odešel. Neboť kdybych neodešel, nepřišel by k vám Utěšitel.“ Příchod Ducha svatého zúrodnil setbu milostí. Sejete pšenici do země! Dobrá! Je však potřeba slunce a déšť, aby vzešla a dorostla do klasů.
Každé ráno bychom měli říkat: „Bože můj, pošli mi svého Ducha, aby mi dal poznat, co jsem já a co jsi ty.“
„Kéž bych znal tebe a kéž bych znal sebe,“ řekl svatý Augustin.

Promluva o Nejsvětější Panně

Bůh Otec pozoruje se zalíbením srdce Nejsvětější Panny Marie jako mistrovské dílo svých rukou. Každý miluje své dílo, zvláště když se dobře povedlo. Bůh Syn pozoruje srdce své Matky jako pramen, z něhož čerpal krev, kterou nás vykoupil. Duch svatý pozoruje její srdce jako svůj chrám.
Proroci zvěstovali slávu Panny Marie už před jejím narozením. Přirovnávali ji ke slunci. Zjevení svaté Panny může být skutečně přirovnáno ke krásnému slunci za mlhavého dne.
Před jejím příchodem byl nad našimi hlavami Boží hněv. Jakmile se objevila na zemi svatá Panna, byl Boží hněv uklidněn. Nevěděla o tom, že se má stát Matkou Boží. A když byla ještě malá, řekla: „Ach, kdy spatřím to krásné stvoření, které se má stát Matkou Boží?“
Svatá Panna nás porodila dvakrát. Při vtělení Ježíše Krista a u paty kříže. Je tedy dvakrát naší matkou.
Nejsvětější Pannu často přirovnávají k matce, ale ona je ještě mnohem lepší než nejlepší matka. Protože i nejlepší matka trestává někdy své dítě, pokud jí udělá zármutek, nebo je bije - myslí, že jedná správně. Nejsvětější Panna však tak nejedná. Je tak dobrá, že s námi jedná laskavě a nikdy nás netrestá.
Srdce této dobré Matky je naplněno jen láskou a smilováním. Nemá jinou touhu, než aby nás viděla šťastné. Jen k ní se potřebujeme obrátit, abychom byli vyslyšeni.
Syn má svou spravedlnost, Matka má pouze svou lásku. Bůh nás tolik miloval, že pro nás umřel. V srdci našeho Pána však je spravedlnost, která je vlastností Boží, kdežto v srdci Nejsvětější Panny je jen slitování. Její Syn by byl hříšníka potrestal, Maria však předstoupí, zadrží trestající meč a prosí o milost pro ubohého dlužníka. „Má matko,“ praví jí Pán, „nemohu ti nic odepřít.“ Kdyby peklo mohlo najít cestu k lítosti, ty bys vyprosila jeho omilostnění.
Svatá Panna se nachází uprostřed mezi svým Synem a námi. Čím více hřešíme, tím více s námi cítí něžnou soustrast. Dítě, které stálo matku nejvíce slz, je jejímu srdci nejdražší. Cožpak nepomáhá matka vždy nejslabšímu dítěti, které se nalézá v největším nebezpečí? Copak lékař v nemocnici nevěnuje největší péči těm, kdo jsou nejvíce postiženi nemocí?
Srdce Mariino je vůči nám tak dobré, že srdce všech matek dohromady jsou ve srovnání se srdcem jejím jen kusem ledu.
Hleďte, jak dobrá je svatá Panna! Její velký ctitel svatý Bernard jí často říkával: „Zdravím tě, Maria.“ Jednoho dne mu tato dobrá Matka odpověděla: „Zdravím tě, synu můj, Bernarde.“
Zdrávas Maria je modlitba, která nikdy neunaví. Mluvíme-li o věcech pozemských, například o politice, jsme brzo unaveni, mluvíme-li o svaté Panně, tak je to stále nové.
Pobožnost ke svaté Panně je příjemná, životodárná, jadrná, velcí světci mají vřelý vztah ke svaté Panně. Každá milost, kterou dostáváme z nebe, jde skrze její ruce.
Žádný nevejde do domu, aniž by promluvil s vrátným. Hle, svatá Panna je tedy vrátnou nebes.
Chceme-li nějaké osobě něco věnovat, předáváme jí to přes někoho, koho si ona váží, aby jí naše úcta byla tím milejší. Proto mají naše modlitby, pokud jsou přednášeny skrze svatou Pannu, docela zvláštní sílu, poněvadž svatá Panna je jediným tvorem, který Boha nikdy neurazil. Jedině svatá Panna vyplnila 1. přikázání: Bohu jedinému se budeš klanět a jej dokonale milovat. Naplnila jej v celém rozsahu. Všechno, o co Syn prosí Otce, bývá uděleno. Všechno, zač Matka prosí Syna, bývá také uděleno.
Jestliže jsme se svými dlaněmi dotkli vonných věcí, pak předávají naše ruce vůni všemu, s čím přijdou do styku. Nechávejme tedy své modlitby projít rukama svaté Panny, potom budou libě vonět.
Na konci světa bude svatá Panna prožívat úplný klid. Ale pokud svět trvá, je zneklidňována ze všech stran. Je Matkou, která má velmi mnoho dětí. Ustavičně je zaměstnaná tím, že chodí od jednoho k druhému a pomáhá.

Promluva o svěcení neděle

Pracujete neúnavně, milé děti. Avšak to, co vyděláte, neprospívá vždy vaší duši a vašemu tělu - totiž to, co získáte v neděli svou prací. Kdybychom se zeptali těch, kdo v neděli pracují, copak udělali, mohli by velmi často odpovědět: „Zaprodal jsem svou duši ďáblovi, ukřižoval našeho Pána a zapřel svůj křest.“ Takový ubožák je tedy určen peklu. Bude muset po celou věčnost plakat, aniž tím kdy co získá. Když vidím někoho v neděli jet s nákladem, myslím si vždycky: Ach, ten veze svou duši do pekla.
Ó, jak velice se mýlí ve svých výpočtech ten, kdo se namáhá v neděli. Myslí si, že vydělá více než jiní. Cožpak může nějaký peněžní obnos, který si vydělá, vyvážit škodu, kterou si sám způsobí tím, že přestoupí zákon dobrého Boha? Domníváte se, že vše záleží na vaší práci. Ale jen vzpomeňte na nemoc, na nehodu. Ach, kolik práce může být zmařeno jedinou bouří, jediným krupobitím, jediným mrazem. Dobrý Bůh má všechno ve své ruce, může se pomstít, kdy chce a jak chce. Nikdy nemá nedostatek prostředků. Cožpak není vždycky silnější? Cožpak není vždy právě on jediný Pán?
Byla jedna žena. Ta se přišla svého faráře zeptat, zda-li by nemohla svážet v neděli seno. „Ale vždyť to není vůbec potřeba,“ pravil farář, „o své seno se vůbec nemusíte obávat.“ Ale žena trvala na svém a říkala: „Chcete tedy, abych nechala svou sklizeň na zmar?“ Ten večer umřela. Ona sama byla ve větším nebezpečí než její sklizeň.
Nepracujte pro pokrm, který hyne, ale pro pokrm, který zůstává k životu věčnému. Co jste získali, když jste pracovali v neděli? Vždyť zemi opustíte takovou, jaká je. Až odtud půjdete, nic si s sebou nevezmete. Ach, ten, kdo příliš přilnul k zemi, velmi těžko odsud odchází. Naším prvním účelem je jít k Bohu. Jen proto jsme zde na zemi. Milé děti, v neděli bychom měli umřít a v pondělí vstát z mrtvých. Neděle patří dobrému Bohu, je to jeho den, den Páně. On učinil všechny dny v týdnu, mohl si pro sebe vyhradit všechny, ale dal nám šest a pro sebe si ponechal jen sedmý. Jakým právem saháte na to, co vám nepatří? Víte, že ukradený majetek nikdy nepřináší požehnání. Právě tak i den, který kradete Pánu, vám nepřinese zisk. Znám dva velmi jisté prostředky, jak zchudnout: pracovat v neděli a krást.

Promluva o slovu Božím

Milé děti, slovo Boží je něco velmi důležitého. Důležitá slova našeho Pána k apoštolům byla: „Jděte a učte.“ Tím nám dokázal, že poučování je na prvním místě.
Milé děti, jak jsme poznali své náboženství? Vyučováním, jenž jsme poslouchali. Čím se nám oškliví hřích? Čím získáváme zalíbení ve ctnosti? Co nám vlévá touhu po nebi? Vyučování. Co učí otce i matku povinnostem, které mají vůči svým dětem plnit, a děti zase povinnostem, které mají plnit vůči svým rodičům? Vyučování.
Milé děti, proč jsou lidé tak slepí a nevidomí? Protože si dělají málo nebo nic ze slova Božího. Je dost lidí, kteří se nepomodlí ani jeden Otčenáš a Zdrávas, aby prosili dobrého Boha o milost, aby rádi slyšeli jeho slovo a čerpali z něho užitek.
Mám za to, milé děti, že člověk, který neposlouchá slovo Boží správným způsobem, nebude spasen. Vždyť neví, jak má pracovat na svém spasení. Člověk, který je v náboženství dobře vyučen, má však vždy prostředky ke své záchraně. I když zbloudí na špatné cesty, má přece vždy naději, že se dříve nebo později vrátí k dobrému Bohu, i kdyby to bylo až v hodině smrti. Naproti tomu osoba, která není v náboženství poučena, se podobá člověku úplně vysílenému a nemocnému, který už v bezvědomí zápasí se smrtí. Nezná ani velikost hříchu, ani krásu své duše a cenu ctnosti. Je vlečena od hříchu ke hříchu jako kus hadru, který je smýkán blátem.
Hleďte, milé děti, jak velmi si náš Pán cení slova Božího. Oné ženě, která zvolala: „Blahoslavená prsa, která tě kojila a blahoslavený život, který tě nosil,“ odpověděl: „Ovšem, blahoslavení jsou ti, kdo slyší slovo Boží a zachovávají je.“
Náš Pán, který je Pravda sama, cení své slovo právě tak jako své Tělo. Nevím, zda hůř jedná ten, kdo je při mši svaté roztržitý, nebo ten, kdo je roztržitý při náboženském vyučování. Nevidím zde žádný rozdíl. Při mši svaté dopouští, že přichází na zmar zásluhy smrti a utrpení Páně, a při náboženském vyučování nechává přijít na zmar jeho slovo, kterým je on sám. Svatý Augustin praví, že je to zrovna tak zlé, jako kdyby někdo po proměňování vzal kalich a vylil ho na zem.
Milé děti, lidé si dělají výčitky svědomí z toho, když zameškají nedělní mši svatou, protože se dopouštějí velkého hříchu, když ji zameškají z vlastní viny. Ale nedělají si výčitky svědomí ze zameškaného náboženského vyučování. Nedomyslí si, že takto mohou Boha těžce urazit. Až budete vy všichni v soudný den stát před Bohem, který vám řekne: „Složte účty z náboženského vyučování a křesťanských promluv, které jste slyšeli, a z těch, které jste bývali mohli slyšet,“ pak budete smýšlet úplně jinak. Milé děti, lidé odcházejí pryč při náboženské výuce. Smějí se, jsou nepozorní, považují se za příliš chytré, než aby na křesťanské promluvy šli. Myslíte, milé děti, že jim to projde jen tak? Ach, nikoli, zajisté ne. Dobrý Bůh to jednou ukáže. Představte si jen, jak je to smutné. Otcové a matky se vyhýbají náboženskému vyučování, a přece oni sami jsou povinni své děti vyučovat. Ale jak je mohou učit? Vždyť sami nejsou poučeni. To je přímá cesta do pekla. Jak je to strašné.
Milé děti, vypozoroval jsem, že lidé nikdy nespí raději, než při náboženském vyučování. Říkají: „Cožpak mohu za to, že usnu?“ Nuže, kdybych tady provozoval nějaké hudební vystoupení, jistě by nikdo nemyslel na spaní. Vše by se hýbalo, vše by bylo vzhůru a veselilo by se. Milé děti, kněze, který je oblíben, poslouchají jistě pozorně, ale kněze, který není oblíben, tomu se snad dokonce smějí. Jak velikého bezpráví se tím dopouštějí. Neměli by hledět na osobu kněze, ať už mu vytýkají cokoli, přezíravě. Kněz je vždy nástrojem, který používá dobrý Bůh, aby rozdával své svaté slovo.
Lijete tekutinu trychtýřem - ať je tento trychtýř zlatý nebo měděný, jestli je tekutina dobrá, zůstane vždy dobrá.
Někteří říkají: „Kněží mluví to, co se jim právě hodí.“ Kdepak, milé dítky, kněží nemluví, co chtějí, mluví jen to, co stojí v evangeliu. Kněží, kteří žili před námi, říkali právě to, co říkáme my. A ti, kdo přijdou po nás, budou říkat úplně to stejné co my. Kdybychom říkali něco nesprávného, brzy by nám bylo zakázáno kázat. Říkáme jen to, čemu učil náš Pán.
Milé děti, uvedu vám příklad. Ten ukazuje, jak je nebezpečné nevěřit tomu, co učí kněží. Dva vojáci procházeli vesnicí, ve které probíhaly lidové misie. Jeden navrhl svému kamarádovi, aby šli na kázání. A tak šli. Misionář kázal o pekle. „Věříš tomu všemu, co mluvil ten farář?“ ptal se lepší z oněch dvou vojáků. „Ach, ne,“ odpověděl druhý, „pokládám to za hlouposti, kterými chtějí nahnat lidem strach.“ „Tak ať to tedy víš, já tomu věřím. A abych ti dokázal, že tomu věřím, opouštím vojenský stav a jdu do kláštera.“ „Jdi si, kam chceš, já jdu svou cestou dál.“ Šel tedy dál svou cestou, brzy však onemocněl a zemřel. Druhý, který byl v klášteře, se dověděl o jeho smrti a vroucně se modlil, aby mu Bůh zjevil, v jakém stavu umřel jeho kamarád. Jednoho dne, když se opět takto modlil, zjevil se mu zesnulý a on ho hned poznal. A ptal se ho: „Kde jsi?“ „V pekle, jsem ztracen.“ „Ach, ty nešťastný. A nyní věříš tomu, co říkal misionář?“ „Ano, nyní tomu věřím. Misionáři jsou ale nepřesní v tom, že nevylíčí ani setinu muk, která se zde musí trpět.“
Milé děti, často si myslím, že nejvíce křesťanů, kteří jsou zatraceni, je zatraceno proto, že zanedbávali náboženské vyučování. Špatně se pak chápe náboženství. Představme si například člověka, který musí jít ráno do své každodenní práce. Napadne ho, aby dělal velké pokání a polovinu noci strávil na modlitbě. Kdyby měl náležité náboženské vědomosti, řekl by si: „Ne, toto nesmím dělat, protože bych ráno nemohl splnit své povinnosti. Byl bych ospalý a kvůli každé maličkosti netrpělivý. Byl bych mrzutý po celý den, nemohl bych nic dělat. Nevykonal bych ani polovinu toho, co bych vykonal, kdybych si v noci řádně odpočinul. A proto to nemohu takovým způsobem dělat.“
Představte si například, milé děti, že by se nějaký čeledín chtěl postit. Musí přece po celý den kopat nebo obdělávat pole. Je-li tento čeledín dobře poučen o svém náboženství, bude uvažovat takto: „Udělám-li to, nemohu dobře udělat práci, kterou mi hospodář zadal.“ Co tedy udělá? Sní přiměřenou dávku jídla a zvolí jiný způsob sebezáporu. Hleďte tedy, jak to má člověk udělat: Vždy se zachovat tak, aby by mohl dobrého Boha více oslavit. Někdo ví, že jistý člověk žije v bídě. A vezme něco svým rodičům, aby mu pomohl. Udělal by určitě mnohem lépe, kdyby poprosil rodiče o kus chleba, místo toho, aby ho vzal, aniž by se jich zeptal. Když mu jeho rodiče nechtějí dát to, oč žádá, bude prosit Boha, aby dal vnuknutí někomu bohatému, který dá trpícímu almužnu místo něho. Člověk, který je dobře poučen ve svém náboženství, má vždy dva vůdce, kteří jdou před ním: radu a poslušnost.