Quo Vadis  Domine

Příští den za úsvitu kráčely po Appiově silnici k rovinám Kampanie dvě tmavé postavy. Jedna z nich byl Nazarius, druhá apoštol Petr, který opouštěl Řím a v něm své mučené souvěrce.

Obloha na východě se už barvila lehounkým zelenavým odstínem, jehož spodní okraj se pomalu, ale stále zřetelněji zbarvoval nádechem šafránu. Stromy se stříbřitými listy, bílý mramor vil a oblouky vodovodů, táhnoucí se přes rovinu k městu, vystupovaly z temnoty. Zeleň oblohy se jasnila víc a více a přecházela do zlatova. Pak začal východ růžovět a rozzářil Albské vrchy, které se objevily zrakům nádherné, nafialovělé, jako by byly zbudovány ze samého jasu. Úsvit se zrcadlil v kapkách rosy chvějících se na listech stromů. Mlha se rozplývala a odhalovala širší a širší pohled na rovinu, na domy stojící na ní, na hřbitovy, městečka a hájky, v nichž se bělaly sloupy chrámů. Silnice byla liduprázdná. Venkované, kteří vozili

do města zeleninu, zřejmě ještě nestačili zapřáhnout do svých vozíků. Od kamenných desek, jimiž byla silnice vydlážděna až k úpatí hor, odrážel se do ticha klapot dřevěných sandálů, které měli poutníci na nohou.

  Pak se v horském sedle objevilo slunce, ale v témže okamžiku zarazil apoštola podivný zjev. Zdálo se mu, že zlatisté kolo, místo aby stoupalo na obloze výš a výše, sestoupilo z hor a kutálí se po silnici. Petr se zastavil a řekl: "Vidíš tu záři, která se k nám blíží?" "Nic nevidím," odpověděl Nazarius. Avšak Petr si zaclonil oči dlaní a ozval se znovu: "Nějaká postava k nám kráčí ve slunečním světle." K jejich sluchu však nedolehl sebemenší zvuk kroků. Kolem bylo naprosté ticho. Nazarius viděl jen, že se v dálce pohybují stromy, jako by jimi někdo třásl a že světlo se rozlévá po rovině do větší a větší šíře. Zahleděl se udiveně na apoštola. "Rabbi! Co je ti?" zvolal pln neklidu. Poutnická hůl vypadla Petrovi z ruky, jeho oči zíraly nehybně vpřed, ústa byla otevřena, v obličeji se zračil úžas, radost a vytržení. Pojednou se vrhl na kolena, ruce vztaženy před sebe, a z úst se mu vydral výkřik: "Kriste! Kriste!" A sklonil hlavu k zemi, jako by líbal něčí nohy. Mlčení trvalo dlouho. Pak se tichem ozvala starcova slova, trhaná vzlykotem. "Quo vadis, Domine?" Nazarius odpověď neslyšel, ale Petrův sluch zachytil smutný a mírný hlas, který pravil: "Když ty opouštíš můj lid, jdu do Říma, aby mě ukřižovali podruhé."

  Apoštol ležel na zemi, obličej v prachu, bez hnutí, beze slova. Nazariovi se užuž zdálo, že omdlel nebo zemřel, ale Petr konečně vstal, zvedl roztřesenýma rukama poutnickou hůl a beze slova zamířil k sedmi pahorkům města. Když to chlapec viděl, opakoval jako ozvěna: "Quo vadis, Domine?" "Do Říma," odpověděl tiše apoštol. A vrátil se zpět.

Svatí mučedníci.

………………………..

Pavel, Jan, Linus a všichni věrní ho přijali s údivem a s úzkostí o to větší, že právě za úsvitu, brzy po jeho odchodu, obstoupili praetoriáni Miriamin příbytek a hledali v něm apoštola. Avšak Petr odpovídal na všechny otázky svých věrných, pln radosti a klidu, jen těmito slovy: "Viděl jsem Pána!" A večer téhož dne se vydal na hřbitov v Ostrianu učit a křtít ty, kdož se chtěli omýt ve vodě života. A od toho dne tam chodíval každý den a za ním tam táhly stále větší zástupy. Zdálo se, že z každé slzy mučedníků se rodí noví vyznavači a že každé zaúpění v aréně se odráží ozvěnou v tisících prsou. Caesar se brodil v krvi, Řím a celý pohanský svět šílel. Ale ti, kdož měli už dost zločinů a šílenství, ti, po nichž se šlapalo, ti, jejichž život byl pln utrpení a útlaku, všichni utiskovaní, všichni smutní, všichni nešťastní přicházeli poslouchat prapodivné vyprávění o Bohu, který se dal z lásky k lidem ukřižovat, aby vykoupil jejich hříchy. A když nacházeli tohoto Boha, kterého mohli milovat, nacházeli to, co nemohl dosud nikomu z nich dát tehdejší svět: štěstí z lásky.

  A Petr pochopil, že ani caesar, ani všechny jeho legie nepřemohou živou pravdu, že ji nezatopí ani slzy ani krev a že teprve teď nadchází vítězství. Pochopil také, proč ho Pán vrátil z cesty: toto město pýchy, zločinu, neřestí a moci začínalo být jeho městem a dvojnásobnou metropolí, z níž se rozlévala do světa vláda nad těly i nad dušemi.

Svatý Petr.

………………

A konečně se naplnil čas obou apoštolů. Ale jako na zakončení služby bylo božímu rybáři dáno, aby dokonce ve vězení ulovil ještě dvě duše. Vojáci Processus a Martinianus, kteří ho hlídali v Mamertinském vězení, přijali křest. Pak nadešla hodina mučení. Nero nebyl tehdy v Římě. Rozsudek vynesli Helius a Politeles, dva propuštěnci, jimž caesar svěřil vládu nad Římem po dobu své nepřítomnosti. Letitého apoštola napřed zmrskali, jak to předpisoval zákon, a příští den ho vyvedli za městské brány k Vatikánským pahorkům, kde si měl odpykat trest smrti ukřižováním, jak mu bylo určeno. Vojáky udivoval dav lidí, kteří se shromáždili před vězením, protože smrt prostého člověka a k tomu ještě cizozemce nestála podle jejich mínění za tolik zájmu, nepochopili ovšem, že tento průvod netvořili zvědavci, nýbrž vyznavači, kteří chtěli Velkého Apoštola doprovodit na místo trestu. Odpoledne se konečně otevřely brány vězení a Petr se objevil, obklopen oddílem praetoriánů. Slunce se už poněkud sklonilo nad Ostii a den byl tichý a hezký. Pro jeho veliké stáří nedali Petrovi nést kříž, soudili totiž, že ho neuzvedne a ani mu nesevřeli krk do vidlice, aby mu neznesnadňovali chůzi. Šel nespoután a jeho věrní ho dobře viděli. V okamžiku, kdy se mezi železnými vojenskými přilbami objevila jeho bílá hlava, ozval se v davu pláč, avšak vzápětí ustal, protože ve starcově obličeji bylo tolik pohody a tolik radostného jasu, že všichni pochopili, že to nekráčí na smrt oběť, nýbrž že to jde triumfálním pochodem vítěz. Tak nějak to vypadalo.

   Rybář, obyčejně pokorný a shrbený, šel tentokrát vzpřímeně, takže převyšoval vojáky a pln důstojnosti. Nikdy neviděli lidé v jeho držení těla tolik majestátnosti. Mohlo by se zdát, že to kráčí monarcha, obklopený svým lidem a svými vojáky. Ze všech stran se ozvaly hlasy: "Petr odchází k Pánu!" Všichni jako by zapomněli, že ho čekají muka a smrt. Šli slavnostně a soustředěně, ale klidně, protože cítili, že od smrti na Golgotě se dosud nestalo nic tak velikého a že tak jako tamta smrt vykoupila celý svět, tak tato smrt má vykoupit toto město. Lidé na cestě se užasle zastavovali, vidouce toho starce a vyznavači jim kladli ruce na ramena a říkali jim klidným hlasem: "Pohleďte, jak umírá spravedlivý, který znal Krista a hlásal po světě lásku!" A oni se nad tím zamýšleli a odcházeli, říkajíce si: "Skutečně, ten člověk nemohl být nespravedlivý!"

  Jak šli, utichal v ulicích křik a hluk. Průvod kráčel mezi nově postavenými domy, mezi bílými sloupy chrámů, nad jejichž štíty viselo hluboké, klidné, modré nebe. Šli v naprostém tichu; jen tu a tam zařinčely zbraně vojáků nebo se ozval šepot modliteb. Petr jim naslouchal a obličej se mu rozjasňoval větší a větší radostí, protože jeho zrak mohl sotva obsáhnout ty tisíce vyznavačů. Cítil, že dokončil své dílo a věděl už, že pravda, kterou celý život hlásal, zaplaví všechno jako příval vod a že ji už nic nebude moci zadržet. Zaujat těmito myšlenkami, pozvedl zrak vzhůru a řekl: "Pane, přikázal jsi mi, abych opanoval toto město, které vládlo světu. Opanoval jsem je tedy. Přikázal jsi mi založit v něm své sídlo. Založil jsem je tedy. Nyní je to tvé město, Pane, a já odcházím k tobě, protože jsem již dost pracoval." Když kráčel kolem chrámů, hovořil k nim: "Budete chrámy Kristovými." Když se díval na roje lidí hemžících se před jeho očima, pravil jim: "Kristovými služebníky budou vaše děti." A kráčel s pocitem, že dobyl světa, vědom si svých zásluh, vědom si své moci, uspokojený, veliký. Vojáci ho vedli přes Triumfální most, jako by mimoděk potvrzovali jeho triumf, a vedli ho dále k Naumachii a k cirku. Věrní ze Zátibří se připojovali k průvodu a zástupy lidu byly tak veliké, že se centurio, který velel praetoriánům, konečně dovtípil, že vede nějakého velekněze, kolem něhož se shlukují věřící, a příliš malý počet vojáků mu začínal působit starosti. Avšak z davu se neozval ani jediný výkřik pobouření nebo vzteku. Obličeje byly zaujaty velikostí chvíle, vypadaly slavnostně a zvědavě zároveň; někteří vyznavači si totiž vzpomněli, že při smrti Páně se hrů zou rozestoupila země a mrtví vstávali z hrobů a domnívali se tedy, že i teď dojde možná k nějakým viditelným znamením, která způsobí, že apoštolova smrt nebude navěky zapomenuta. Jiní si dokonce říkali: Možná že si Pán zvolí poslední hodinu Petrovu, aby sestoupil z nebe, jak slíbil a aby soudil svět. A takto uvažujíce, poroučeli se Spasitelovu milosrdenství.

  Ale všude kolem byl klid. Pahorky vypadaly, jako by se vyhřívaly a odpočívaly na slunci. Konečně se průvod zastavil mezi cirkem a Vatikánským pahorkem. Vojáci začali kopat jámu, jiní položili na zem kříž, hřeby a kladiva a čekali, až budou přípravy skončeny. Dav, stále mlčící a soustředěný, poklekl kolem. Apoštol, hlavu osvětlenu zlatými záblesky, pohlédl naposled k městu. Opodál, poněkud níže, bylo vidět Ti-

ber, lesknoucí se v slunci; na druhém břehu Martovo pole, nad ním Augustovo mauzoleum, kousek níž obrovské thermy, které začal Nero právě stavět, ještě níže Pompeiovo divadlo, za ním částečně viditelná, částečně zakrytá jinými budovami Saepta Iulia, množství portiků, chrámů, sloupů, nakupených budov a konečně tam, v dálce, pahorky, oblepené domy, obrovské lidské mraveniště, jehož okraje mizely v modravém oparu, sídlo zločinu, ale i síly, šílenství, ale i řádu, město, které se stalo hlavou světa, jeho tyranem, ale zároveň jeho zákonem a mírem, všemohoucí, nepřemožitelné, věčné město. A Petr, obklopen vojáky, shlížel na toto město tak, jako shlíží vládce a král na svou říši. A hovořil k němu: "Jsi vykoupeno a jsi mé." A nikdo, nejen mezi vojáky hloubícími jámu, do níž měl být vsazen kříž, ale ani mezi vyznavači netušil, že tu opravdu stojí skutečný vládce této metropole a že pominou caesarové, převalí se vlny barbarů, uplynou staletí, ale tento veliký stařec zde povládne stále. Slunce se sklonilo ještě níže k Ostii a bylo teď veliké a rudé. Celá západní část oblohy vzplanula nesmírnou září. Vojáci přistoupili k Petrovi, chtějíce ho

svléci.

  Avšak on, modle se, vzpřímil se pojednou a vztáhl vysoko pravici. Kati se zarazili, jako by se zalekli jeho vzezření; také věřící zadrželi v prsou dech, domnívajíce se, že chce promluvit, a kolem se rozhostilo veliké ticho. A Petr, stoje na vyvýšeném místě, udělal vztaženou rukou znamení kříže, žehnaje v hodině smrti: "Urbi et orbi!"

Pavel, apoštol, jehož si Ježíš vyvolil.

………………………………………………….

  A téhož nádherného večera vedl jiný oddíl vojáků po Ostijské silnici Pavla z Tarsu k místu zvanému Aquae Salviae. I za ním šel zástup věřících, které obrátil a Pavel, kdykoli poznal někoho, kdo mu byl blíže znám, zastavoval se a rozmlouval s ním, protože jako s římským občanem jednala s ním stráž ohleduplněji. Za branou zvanou Tergemina potkal Plautillu, dcerušku praefekta Flavia Sabina, a vida, že její mladičký obličej je zalit slzami, řekl: "Plautillo, dcero spasení věčného, odejdi v pokoji. Půjč mi jen závoj, jímž mi zaváží oči v okamžiku, kdy budu odcházet k Pánu“. A vzav od ní závoj, šel dále, tvář tak radostnou jako dělník, který se vrací domů po dobře vykonané denní práci. Jeho myšlenky, podobající se Petrovým, byly klidné a plné pohody jako večerní obloha toho dne. Oči hleděly zamyšleně na rovinu, která se prostírala před ním a na Albské vrchy, zalité světlem. Vzpomínal na své cesty, na útrapy a práci, na boje, v nichž vítězíval, na skupiny křesťanů, které založil po všech zemích a za všemi moři a usoudil, že si právem zaslouží odpočinek. I on dokončil své dílo. Cítil, že jeho setbu vítr zloby už nerozvěje. Odcházel s jistotou, že v boji, který jeho pravda vypověděla světu, zvítězí tato pravda a duše se mu proto zalévala nevýslovným klidem.

  Cesta na místo popravy byla daleká a na svět se už začal snášet večer. Hory zpurpurověly a jejich úpatí se začala pozvolna nořit do stínů. Stáda se vracela domů. Tu a tam šly skupinky otroků s pracovním nářadím přes rameno. Před domy podél silnice si hrály děti a zvědavě si prohlížely pochodující oddíl vojáků. A v tom večeru, v tom průzračném zlatém vzduchu byl nejen klid a pokoj, nýbrž i jakási harmonie, která jako by stoupala ze země k nebi. A Pavel ji slyšel a srdce se mu naplňovalo radostí při pomyšlení, že i on k této hudbě světa přidal jeden tón, který v ní dosud nezněl a bez něhož byl celý svět jako "cinkající měď a jako zvučící cimbál". A vzpomínal na to, jak učil lidi lásce, jak jim říkával, že i kdyby rozdali majetek chudým, i kdyby ovládali všechny jazyky a všechna tajemství, nebudou znamenat nic, nebudou-li mít v sobě lásku, která je laskavá, trpělivá, nepůsobí zlo, netouží po poctách, všechno snáší, všemu věří, všechno očekává a všechno přetrvává. Strávil život tím, že učil lidi této pravdě. A teď si v duchu říkal: "Jaká síla ji odolá a co ji porazí? Neudusí ji caesar, i kdyby měl dvakrát tolik legií, dvakrát tolik měst a moří, zemí a národů!" A šel si pro odměnu jako vítěz.

  Průvod opustil konečně hlavní silnici a odbočil úzkou stezkou na východ k Salvijskému prameni. Na vřesovištích ležela rudá sluneční záře. U pramene zastavil centurio vojáky, protože chvíle popravy nadešla. Avšak Pavel, přehodiv si přes rameno Plautillin závoj, jímž si pak chtěl zavázat oči, zvedl naposled zrak, plný nevýslovného klidu, k věčné podvečerní záři a modlil se. Ano! Nadešel poslední okamžik, ale on viděl před sebou širokou silnici z červánků, silnici vedoucí k nebi, a v duchu si opakoval slova, která kdysi napsal, když už tušil, že splnil svůj úkol a že se blíží jeho konec: "Bojoval jsem dobrý boj, víru jsem si zachoval, svůj úkol jsem splnil, nakonec je mi určen věnec spravedlnosti."