Luk. 7,36-50/.

Jeden farizeus pozval Ježíše k jídlu. Vešel tedy do domu toho farizea a zaujal místo u stolu. V tom městě žila jistá žena, byla to hříšnice. Když se dověděla, že je u stolu v domě toho farizea, přinesla alabastrovou nádobu drahocenného oleje, přistoupila zezadu  k jeho nohám a rozplakala se; slzami mu začala smáčet nohy a vlastními vlasy je utírat. Líbala je a mazala drahocenným olejem. Když to viděl farizeus, který ho pozval, pomyslil si: „Kdyby to byl prorok, poznal by, kdo a jaká je to žena, která se ho dotýká – že je to hříšnice!“ Ježíš mu na to řekl: „Šimone, rád bych ti něco pověděl!“ On na to: „Jen mluv, Mistře!“ „Jeden věřitel měl dva dlužníky. První mu byl dlužen pět set denárů, druhý padesát. Když neměli čím dluh splatit, oběma odpustil. Kdo z nich ho tedy bude mít více rád?“ Šimon mu odpověděl: „Mám za to, že ten, komu odpustil více.“ Řekl mu: „Správně jsi usoudil.“ Obrátil se k ženě a řekl Šimonovi: „Vidíš tuto ženu? Vešel jsem do tvého domu. Vodu na umytí nohou jsi mi nedal, ona však mi nohy skropila slzami a utřela svými vlasy. Nepolíbils mě na pozdrav, ona však od té chvíle, co jsem vešel, mi nepřestávala líbat nohy. Nepomazals mi olejem hlavu, ona však mi drahocenným olejem pomazala nohy. Proto ti říkám: Muselo jí být odpuštěno mnoho hříchů, když mně nyní prokazuje tolik lásky. Komu se odpouští málo, málo miluje.“ Jí pak řekl: „Jsou ti odpuštěny hříchy.“ Ostatní hosté si začali sami u sebe říkat: „Kdo je to, že i hříchy odpouští?“ On však řekl ženě: „Tvá víra tě spasila. Jdi v pokoji!“

Max Kašparů – Po provaze ke Kristu

V první knize Starého zákona, Genesis, čteme, že Bůh při stvoření světa řekl na všechno, že je to dobré, jen na jedno řekl, že to dobré není. Aby byl člověk sám. Nemůžeme žít zcela izolovaně jako Robinson, mimo lidskou společnost. Nejen proto, že ten dělá to a ten zas tohle, dnes potřebuji já toho druhého, zítra bude on potřebovat mne. Člověk byl stvořen jako bytost společenská, což má svoje klady i zápory. Mezi ona negativa patří naše falešné představy o těch druhých. Začněme tuto krátkou kapitolu jedním súfickým příběhem:

Mrtvý člověk, kterého doprovázel na místní hřbitov smuteční průvod, zničehonic oživl a začal bušit na víko rakve. Zvedli víko a dotyčný se posadil. „Co to děláte?“ ptal se lidí shromážděných k obřadu. „Já nejsem mrtvý.“ Všichni mlčeli, ale bylo vidět, že jeho slovům nikdo nevěřil. Nakonec promluvil jeden z pozůstalých: „Příteli, lékař i notář tě oba prohlásili za mrtvého. Takže mrtvý jsi, to nám věř.“ A řádně ho pochovali.

Tento příběh mi připomíná osudy mnoha lidi, kterým jejich okolí vystavilo „úmrtní listiny“ v nejrůznějších podobách a tím pádem jsme s nimi jednou provždy „hotovi“. Anglický spisovatel George Bernard Shaw kdysi řekl, že ze všech lidí, které zná, si nejvíce váží svého krejčího. Kdykoli k němu přijde, krejčí mu vždycky znovu vezme míry. Ostatní lidé si ho totiž už jednou změřili – a svůj názor na něj nemění. Většinou jsme lidé pohodlní a nemáme snahu pokaždé věci znovu zkoumat a staré známé, včetně svých přátel, si znovu „přeměřit“. Kromě toho máme snahu složité si zjednodušit a nesrozumitelné prohlásit za nesmysl. Nerozumím modernímu umění? Pak je to hloupost. Je mi nesrozumitelná filozofie? Potom je to obor k ničemu. A máme to vyřešené. Nositelé těchto profesí jsou pro mne darmošlapové, možná dokonce darmožrouti. Na druhé straně míváme tendenci jevy generalizovat a lidi házet do jednoho pytle. Pokud mne o dovolené v Římě ošidí nějaký prodavač, jsou všichni Italové zloději. Pokud mi ve Stockholmu někdo šlápl na kuří oko, jsou všichni Švédové bandou neurvalců.

Takhle se ale onen krejčí ke spisovateli nechoval. Věděl, že člověk se může měnit. A proto hodnotil každého příchozího znovu a individuálně. Pokud by ušil šaty podle staré míry, určitě by neseděly a on by tím pádem ztrácel důvěru svých klientů. Cítíme-li někdy, že těm druhým přestáváme rozumět, míváme v tu chvíli po ruce jednoduché vysvětlení. Oni jsou stále stejní. Nesrozumitelní, divní, nezměnili se. A pokud, tak každopádně k horšímu. A přece je pravda zcela jiná. Oni se změnili možná k lepšímu, ale my na ně hledíme původní optikou svých starých, už notně zkreslujících brýlí. Pokud uvidíme člověka, který jde po chodníku vrávoravým krokem, nemusí to být v každém případě opilec, který už brzy ráno přebral, jak nás v tu chvíli asi napadne, ale třeba nešťastný člověk, který trpí závažným neurologickým onemocněním, které mu znemožňuje udržet rovnováhu. Pokud spatříme ženu, která vstupuje v neděli ráno do obchodního domu, nemusí jít o rozmařilou ženštinu, která nakupuje i ve svátek, ale o chudou ženu, která musela celý týden hodně šetřit, aby mohla pořídit svým dětem v neděli něco lepšího k obědu.

Francouzský katolický kněz Jacques Philippe píše ve své knize Vnitřní svoboda, že v oblasti provinění a nedokonalosti našich blízkých, stejně jako u jiných protivenství, která z jejich strany zakoušíme, je dobré si uvědomit, že „ve zlu není jen zlo“ a sporné chování lidí, kteří nás trápí, není pouze negativní, ale přináší nám dokonce prospěch, a to spolehlivě. Dodejme k tomu, že vše má rub i líc. Máme totiž silný a hluboce zakořeněný sklon hledat ve vztahu k druhému náhradu toho, čeho se nám někdy, zejména v dětství, nedostávalo. Nedokonalosti druhých, zklamání, jež nám způsobují, nás nutí, abychom je nemilovali „pocitovou“ láskou, ale láskou, která vychází z našeho rozhodnutí se pro ni; láskou, která je možná jen na základě velkorysosti a džentlmenského odpuštění. Pak náš vztah k nim nebude uzavřen v nevědomém uspokojení našich emocionálních potřeb, ale bude směřovat k pozitivně nezištnému vztahu. Řada zklamání ve vztahu k druhým nás vede od lásky „modlářské“ (lásky, která očekává příliš) k lásce realistické, svobodné, a tedy i šťastné. Romantická láska bude vždy ohrožena zklamáním, zatímco láska pravá nikdy, protože nehledá svůj prospěch.

Situace ovšem může být také opačná. V projeveném nám dobru nemusí být jen dobro samotné, ryzí, čistokrevné, ale může se v něm skrývat jedovatý háček protislužby, očekávané vděčnosti, někdy dokonce zotročující povinnosti vůči dárci hraničící s vydíráním. Zdroj našich falešných představ vystihuje také české přísloví: Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Obraz druhého člověka si vytvoříme podle toho, jak my sami jsme se k němu zachovali a jaká byla jeho reakce na naše chování.

Na misijní stanici rozdával kněz dětem balíčky sušenek. Jeden malý chlapec začal hned balíček rozbalovat. Matka ho napomenula: „Počkej, rozbalíš ho až doma a podělíš ostatní sourozence. Není to jenom tvoje.“ Synek se rozzlobil a vztekle utekl ze stanice k lesu. Když se za chvíli vrátil s hrůzou v očích, vyprávěl matce, že v lese je zlý duch, ze kterého má strach, protože duch na něho volal, že ho nemá rád. Matka pochopila, co se stalo, a vrátila se s dítětem na místo, kam předtím uteklo. „Co jsi na toho ducha křičel?“ zeptala se chlapce. „Nenávidím tě,“ odpověděl hoch. „Dobrá,“ řekla matka. A teď zavolej: „Mám tě rád!“ Chlapec poslechl a z plna hrdla vykřikl ona slova směrem k lesu. A stejná věta se vrátila zpět.

Dříve než vstoupíme na uvázané lano, odhoďme do propasti nejen tyto náhodně vybrané příběhy, ale všechny falešné představy o druhých.

Představy, které máme o sobě, druhých i o Bohu, se odrážejí také v jednotlivých vztazích. Moudře se o nich vyjadřuje filozof Erich Fromm, který rozlišuje lásku na lásku bratrskou, mateřskou, erotickou, sebelásku a lásku k Bohu.

Bratrská láska je podle něj nejzákladnějším druhem lásky, je základem všech typů lásky. Je v ní obsažena odpovědnost, péče, úcta, přání pomáhat. Bible hovoří o tomto typu lásky známým příkazem: Miluj svého bližního jako sebe samého. Bratrská láska je vlastně láskou ke všem lidem, je v ní zážitek jednoty se všemi, zážitek lidské solidarity.

Mateřská láska je nesobecká, altruistická a tento rys bývá pokládán za projev nejvyššího druhu lásky, za nejposvátnější ze všech citových pout. Jen skutečně milující žena, která je šťastnější, když dává, než když bere, která má pevné kořeny ve své vlastní existenci, může být milující matkou.

Za nejklamnější formu lásky pokládá Erich Fromm lásku erotickou. Je to touha po úplném splynutí s druhým člověkem. Často se směšuje s výbušným zážitkem, zamilováním, avšak tento prožitek náhlé intimity je velice krátkodobý. Všechny typy tělesného sblížení mají tendenci ztrácet časem na významu – pokud jsou povrchní a nejdou do hloubky. Důsledkem toho je, že mnozí pak hledají lásku u nové osoby, aby opět prožili zážitek zamilování a iluzi, že nová láska bude jiná, lepší – možná trvalejší. Pokud se ale jedná jen o pohlavní touhu, nemusí jít vůbec o lásku – může jít o úzkost ze samoty, přání dobývat nebo být dobýván, může jít o marnivost i ješitnost, a dokonce zde může být přání ublížit až zničit. Jestliže touha po tělesném spojení není vyvolána láskou, jestliže láska erotická není také láskou bratrskou, nevede nikdy k jinému spojení než v přechodném smyslu.

Fromm také uvádí sebelásku a přísně ji odlišuje od sobectví. Říká, že sobeckost a sebeláska zdaleka nejsou totéž, naopak jsou to protiklady. Je pravdou, že sobecký člověk není schopen milovat druhé, ale není schopen milovat ani sám sebe.

Láska k Bohu je bezvýhradná! Milovat někoho není jen silný cit. Je to záležitost vůle, je to rozhodnutí, je to slib.