Na svátek Těla a Krve Páně.  

Protože nám jednorozený Syn Boží chtěl dát účast na svém božství, přijal naši přirozenost; stal se člověkem, aby člověka zbožštil.
     A nejen to: On všechno, co si z našeho vzal, plně vynaložil na naši spásu; své tělo nabídl Bohu Otci v oběť smíření na oltáři kříže a svou krev vycedil jako naše výkupné a jako očistnou lázeň, abychom byli vykoupeni z ubohostí otroctví a očištěni ode všech hříchů.
     Aby však v nás zůstávala trvalá památka na toto veliké obdarování, pod způsobami chleba a vína zanechal věřícím své tělo jako pokrm a svou krev jako nápoj. Jak drahocenná a podivuhodná je to hostina, přinášející spásu a plná všeliké lahodnosti! Neboť co může být vzácnějšího než tyto hody? Nepředkládá se nám totiž žádné maso telat a kozlů jako kdysi za mojžíšského zákona, ale nabízí se nám tu sám Kristus, pravý Bůh. Vzbuzuje snad něco větší podivení než tato svátost?
     Žádná jiná svátost není spasitelná jako tato: Zbavuje hříchů, rozmnožuje ctnosti, naplňuje duši hojností všech duchovních darů.
     Církev ji přináší za živé i mrtvé, aby měl každý člověk prospěch z toho, co bylo zřízeno pro blaho a spásu všech. A nikdo není s to vyjádřit sladkost této svátosti, neboť se v ní ochutnává duchovní blaženost přímo z jejího pramene a slaví se v ní památka oné závratné lásky, kterou Kristus ukázal svou smrtí na kříži.
     A tak aby se nezměrnost této lásky přímo vryla hluboko do srdce všech věřících, ustanovil Kristus tuto svátost. Stalo se to při poslední večeři, když spolu se svými učedníky oslavil velikou noc a chystal se odejít z tohoto světa k Otci. Touto svátostí zanechal trvalou památku na své umučení, naplnil smysl starozákonních předobrazů, učinil největší ze svých divů a těm, které měl jeho odchod zarmoutit, připravil jedinečnou útěchu.