Panno, v tobě zahrnul Stvořitel požehnáním všechno tvorstvo

     Nebe, hvězdy, země, řeky, den i noc a všechno, co člověk ovládá nebo co mu slouží, to vše se raduje, Paní, že bylo skrze tebe jakoby znovuvzkříšeno do ztracené krásy a obdařeno jakýmsi novým, nepopsatelným půvabem. Všechno tvorstvo bylo totiž jako mrtvé, když ztratilo původní důstojnost a úkol přispívat k panství a užitku ctitelů Božích; neboť právě k tomu bylo všechno stvořeno. Tvorstvo však bylo uvrženo do poroby a znetvořeno zneužitím modloslužebníků; pro ně ovšem stvořeno nebylo. A teď je opět všemu vrácena táž důstojnost a příroda se raduje, že znovu stojí pod vládou Božích vyznavačů a že jim smí sloužit. Jak by všichni neplesali nad novou a nesmírnou milostí, když zakusili, že sám Bůh, jejich vlastní stvořitel, jim nejen neviditelně vládne, ale že ho na vlastní oči viděli mezi sebou, jak používá jejich služeb a jak je posvěcuje. A všecko toto ohromné dobro má svůj původ v požehnaném plodu požehnaného lůna požehnané Panny Marie.
     Pro plnost tvé milosti, Panno, vstoupila radost také do podsvětí, přinášejíc tam svobodu, a naplnila i nebesa, přinášejíc obnovu. Dík plodu tvého slavného panenství, tvému slavnému Synu, se totiž z ukončení svého zajetí těší všichni spravedliví, kteří odešli ze světa před životodárnou smrtí tvého Syna, a andělé se radují z nového budování pobořeného Božího města. Ty ženo plná milosti, ba milostí přetékající, z hojnosti tvé milosti se osvěžuje a posiluje celé tvorstvo. Ty Panno požehnaná, ba více než požehnaná, v tobě zahrnul Stvořitel požehnáním všechno tvorstvo a tvorstvo žehná svému Stvořiteli. Svého Syna, jediného, sobě rovného, z vlastního srdce zplozeného, Syna, kterého miluje jako sebe samého, toho dal Bůh Marii. Vytvořil si tak Syna z Marie, téhož a ne jiného; takže svou přirozeností je jeden a týž Ježíš zároveň Synem Božím i synem Mariiným. Veškeré tvorstvo je stvořením Božím, Bůh se narodil z Marie. Bůh stvořil všechno, Maria porodila Boha. Bůh, který učinil všechno, učinil z Marie i sebe sama. A tak všechno, co dříve učinil, opět obnovil. Ten, jenž kdysi učinil všechno z ničeho, nechtěl porušené tvorstvo obnovit bez Marie. A tak je Bůh otcem všech věcí stvořených, Maria matkou všech věcí znovustvořených. Bůh je otcem univerzálního stvoření, Maria matkou univerzálního obnovení. Bůh totiž zplodil toho, skrze něhož bylo všechno učiněno,¹ Maria zrodila toho, skrze něhož bylo všechno spaseno. Bůh zplodil toho, bez něhož není nic, Maria zrodila toho, bez něhož není nic tak, jak má být Ano, Maria, opravdu

Dne 12.12. také v adventní době slavíme svátek Panny Marie z Quadalupe

Z dochované zprávy, zvané „Nican Mopohua"

(16. století, z archivu mexické arcidiecéze)

Copak tu nejsem já, tvá Matka?

     Stalo se to v roce 1531, na začátku prosince. Jakýsi indián, chudý a přívětivý, který se jmenoval Jan Didak a pocházel z osady Cuauhtitlan, patřící duchovní správou k řeholníkům se sídlem v Tlatilolco, šel v sobotu časně ráno na bohoslužby do osady Tlatilolco. Když došel k návrší zvanému Tepeyac, už se rozednívalo. Uslyšel nad návrším zpěv. Když pak zpěv ustal a už nepřicházel, zaslechl seshora z návrší volání: „Milý Jene Didaku." Hned se pokusil vystoupit tam, odkud poznal, že je volán.
     Přišel na návrší a uviděl tam stát paní, která ho zavolala, aby přistoupil. Došel až k ní a užasl, jak byla půvabná: její šat zářil jako slunce. Hned mu tam oznámila své přání. Řekla mu: „Věz, milý synu, že já jsem svatá Maria, ustavičná Panna, Matka pravého Boha, Původce života, který všechno stvořil a udržuje, Pána nebe i země. Velmi chci, toužebně si přeji, aby byl vystavěn můj chrám na tom místě, které ti ukážu. Zjevně ho proslavím, tam budu prokazovat svou lásku a přízeň, pomoc a ochranu, poněvadž já jsem opravdu vaše laskavá Matka; i tvoje a všech, kdo přebýváte v této zemi, i všech ostatních, kteří mě milují, kteří mě hledají, kteří mě zbožně a s důvěrou vzývají. Tam budu pozorně naslouchat jejich pláči a zármutkům, v jejich nouzi jim budu prokazovat dobrodiní a v každé tísni přinášet úlevu. Aby se mé přání splnilo, jdi do Mexika, do biskupova paláce. Řekni mu. že tě posílám, abys mu oznámil, že si přeji, aby mi zde byl vystavěn dům, tady na návrší mně zbudován chrám."
     Když se dostal do města, hned přišel do domu biskupa, který se jmenoval Jan de Zumarrága, z řádu svatého Františka. Biskup ho vyslechl, a protože mu úplně nevěřil, řekl: „Synu, přijď znovu a já tě pak vyslechnu. Budu přemýšlet o tom, co by se dalo dělat s tvým úmyslem a přáním."
     Druhého dne spatřil Jan Didak Královnu, jak sestupuje z návrší, odkud se na něho dívala. Šla mu naproti a blízko návrší ho zastavila a řekla: „Poslyš, milý synu: Už se dále neboj, nebuď zarmoucený a nic si nedělej z nemoci svého příbuzného ani z jakéhokoli soužení. Copak tu nejsem já, tvá Matka? Copak nejsi pod mou záštitou a ochranou? Copak nejsi v mé náruči a v mých rukou? Copak potřebuješ cokoli jiného? Nebuď zarmoucený ani rozrušený. Vystup, milý synu, na návrší a na tom místě, kde jsi mě uviděl a kde jsem k tobě promlouvala, tam uvidíš různé květiny. Natrhej je a posbírej, potom přijď a přines je ke mně."
     Jan tedy přišel a přinesl Královně nebes květiny, které natrhal. Ona se na ně podívala, vzala je do svých vznešených rukou, znovu je uložila do Janova pláště a řekla mu: „Milý synu, tyto květiny jsou znamením, které doneseš biskupovi. Hle, ty jsi můj posel, svěřuji to tvé svědomitosti. Přísně ti nařizuji: Dej pozor, abys svůj plášť neotevřel a neukázal, co neseš, před nikým jiným než před biskupem. Vyprávěj mu také, jak jsem tě vybídla, abys vystoupil na návrší a natrhal tam květiny, a co jsi s úžasem spatřil; aby uvěřil a dal postavit chrám, jak si přeji."
     Jakmile to nebeská Královna Janovi uložila, rychle nastoupil cestu do Mexika. Šel s radostí, že všechno šťastně dopadlo. Vstoupil, postavil se před biskupa a vyprávěl mu všechno, co viděl a proč byl k němu poslán. Řekl mu: „Pane, splnil jsem, cos mi uložil. Přišel jsem k mé Paní, nebeské Královně, svaté Marii, Rodičce Boží, abych jí řekl, že žádáš znamení, abys mi uvěřil a abys zbudoval chrám tam, kde si sama Panna přeje. Řekl jsem jí tedy, že jsem slíbil přinést ti nějaké znamení, že je to její přání. Vyslechla, co požaduješ: vlídně přijala, že si přeješ znamení, máš-li splnit její přání, a dnes časně ráno mě k tobě znovu poslala."
     Shromáždilo se celé město: dívali se na úctyhodný obraz, žasli, obdivovali ho jako božské dílo a modlili se. Tehdy řekl příbuzný Jana Didaka, že to je zajisté záštita Panny a její obraz že se proto má nazývat Svatá Maria vždy Panna z Guadalupe.