Z knihy "Čekání na Vánoce", vydal(a): Mladá fronta , text a ilustrace: Andrea Popprová

Ze stránek: http://deti.vira.cz/

„LUCIE NOCI UPIJE, ALE DNE NEPŘIDÁ!“

„Jéé, Lucie – upijééé nóóci!“ Smál se Jenda a poškleboval se na mě.

„No tohle, babi! Já přeci noc nepiju! Mám radši limonádu!“ bránila jsem se a chystala se skočit na Jendu.

„Ale děti, nechte toho škádlení,“ napomenula nás babička a vysvětlovala: „Je to takové staré pořekadlo. Lidé tím chtěli říci, že na Luciin svátek bývá den stále ještě hodně krátký a brzy se stmívá.“

„O tom vám povím zase něco já,“ vmísil se do vyprávění dědeček a začal nám povídat o jednom zvyku z doby jeho dětství.

V den svátku svaté Lucie u nich po vesnici chodily maškary. Říkalo se jim „Lucky“. Byly celé zahalené do bílého plátna. I obličej, který jim vykukoval, měly nabílený. Třeba moukou. (No teda!) A hlavně měly v ruce metličku na nepořádné hospodyně, které neměly dům před svátky vysmýčený. Bouchaly na okna a chodily od jednoho stavení k druhému. Dědeček nám vyprávěl, co jeden rok při chození Lucek zažili s kamarádem Vaškem:

Jak jsme poslouchali dědečkovo vyprávění, vůbec jsme si nevšimli, že maminka někam zmizela. Z poslouchání nás vytrhlo až jakési

Ozývalo se ode dveří. Objevila se v nich bílá postava: