SLOVO KE SPOLEČNÉMU SLAVENÍ LITURGIE

Cokoliv děláme často, opakovaně, denně, tomu hrozí, že to budeme dělat s rutinou, formálně a bezobsažně. To je třeba mít na mysli i tehdy, jde-li o tak posvátnou činnost, jakou je liturgie - slavení mše svaté. (…)

Abychom správně pochopili, o co vlastně při mši svaté jde, je třeba předeslat, že slavení liturgie je dílem Ježíše Krista Velekněze - prostředníka mezi Bohem a lidmi. On nás nejen reprezentuje, ale připojuje k sobě, abychom ji slavili spolu s ním. Proto je kněz vázán předpisy a schválenými modlitbami. Vyslovuje, že slaví liturgii v jednotě s papežem a biskupem místní církve, čímž se zaručuje, že jednotlivá mše svatá slavená v posledním vesnickém kostelíčku je záležitostí celého universálního (katolického) společenství. Svým kněžským svěcením má účast na jediném kněžství Velekněze Krista. Při slavení mše, v níž dále trvá oběť kříže, je Kristus skutečně přítomen

1) v samotném shromáždění: (Kde jsou dva nebo tři v mém jménu, tam jsem uprostřed nich Mt 18,20), 2) v osobě sloužícího kněze (je nositelem kněžství Kristova), 3) ve svém slově a 4) podstatně a trvale pod eucharistickými způsobami.

Mše svatá je složena ze čtyř částí na sebe bezprostředně navazujících. a) Úvodní obřady b) Bohoslužba slova c) Bohoslužba oběti (Slavení Eucharistie) d) Závěrečné obřady

Vstupní obřady

Před oltářem s Nejsvětější Svátostí oltářní všichni společně pokleknou (bez úklony hlavou). Předstoupí před obětní stůl a pozdraví oltář úklonou (celebrant i ministranti), kněží a jáhni oltář políbí (případně hlavní celebrant okouří oltář a kříž).

Během tohoto vstupu se zpívá vstupní antifona, (může ji nahradit i píseň), pokud se nehraje přečte lektor vstupní antifonu z misálu, pokud to není možné, říká ji kněz po pozdravu věřících. Předsedající pozdraví shromážděný lid a lid odpovídá. Zde je možno krátce uvést do liturgie dne. Následuje úkon kajícnosti s chviličkou ticha na zamyšlení a závěrečná prosba o odpuštění (při slavnostních bohoslužbách je možno nahradit obřadem Pokropení lidu - asperges.)

Kyrie eleison a Sláva na výsostech Bohu - zpívané nebo recitované. Vstupní modlitba. Kněz vyzve: „Modleme se“.

Všichni setrvají s knězem ve chvilce mlčení, aby si uvědomili před koho předstupují a připravili si v duchu své prosby. Zvoláním „Amen“ - přijímá lid tuto modlitbu za své. Tím končí vstupní obřady a začíná bohoslužba slova.

Během celých vstupních obřadů všichni stojí. Pokud je zpěv ordinária příliš dlouhý, může celebrant vybídnout shromáždění, aby se posadilo.

Mons. Josef Kajnek

Bohoslužba slova

Průběh

Druhá část mše svaté se nazývá bohoslužba slova. Vyvrcholením této části je čtení z evangelia. Bohoslužba slova se uzavírá modlitbou věřících, tak zvanými přímluvami. Nejprve projdeme jednotlivými částmi a budeme se ptát po jejich smyslu a místě, které v bohoslužbě slova zaujímají. Pak si řekneme něco k úkonům a postojích, které zaujímáme a nakonec uvedeme několik technických podrobností.

Jednotlivé části

Lektor, který předčítá, propůjčuje svůj hlas Kristu, který ve shromáždění chce promluvit. Lektoři předčítají hlasitě, zřetelně a pozorně. Takovýto způsob přednesu napomáhá k správném sdělení Božího slova. Před čteními mohou být zařazeny i krátké, výstižné, jednoduché, přiléhavé, stručné, pečlivé, připravené a vhodné úvody, zvláště před prvním čtením.

Responsoriální žalm se má zpravidla zpívat. „Zpěv žalmu anebo i jen odpovědi velmi napomáhá k pochopení duchovního smyslu žalmu a poskytuje látku k rozjímání.“ Žalm totiž reaguje na obsah prvního čtení, je jakousi odpovědí, či prohloubení slyšeného. Věřící mají právo i v tomto případě na aktivní a plnou účast při zpěvu odpovědi žalmu. Z toho plyne, že musí porozumět slovům a naučit se melodii odpovědi.

Dvakrát do roka se zpívá tzv. sekvence. Je vložena za druhé čtení, před Alelujový verš. Alelujový zpěv tedy doprovází příchod Krista Slova a Učitele, v podobě evangeliáře, který nese jáhen nebo kněz k ambónu. Toto zvolání tvoří samostatný obřad či úkon, jímž shromáždění věřících vítá Pána, který k němu má promlouvat, pozdravuje ho a zpěvem vyznává svou víru. Toto zvolání zpívají všichni vstoje. V naší farnosti je často nahrazován slokou písně.

Předčítání evangelia je vyvrcholením bohoslužby slova. Věřící vyznávají i svým postojem (vstoje), že Kristus je mezi nimi přítomen. Evangeliáři se prokazuje úcta (úklonou, políbením, okouřením, evangeliářem může biskup i žehnat).

Homilie jedním z nejstarších součástí Bohoslužby slova. Navazuje tak na prastarou synagogální praxi. Za první křesťanskou homilii můžeme považovat Ježíšovo vystoupení v nazaretské synagoze (Lk 4). Homilie má pomoci věřícím pochopit poselství Božího slova „teď a tady“.

„Vyznání víry má za cíl, aby všechen shromážděný lid odpověděl na Boží slovo zvěstované ve čteních z Písma svatého a vyložené v homilii a aby se pronášením pro slavení liturgie schváleného textu shrnujícího nauku víry připamatoval tajemství víry dříve, než ji začne slavit v eucharistii.“ Vyznání víry recitují všichni společně, nebo na dva chóry a nebo může být zpíváno všemi nebo střídavě se scholou.

„V přímluvách neboli modlitbě věřících odpovídá lid na Boží slovo s vírou přijaté a vykonává poslání svého na křtu přijatého kněžství tím, že prosí Boha za spásu všech lidí.“ Přímluvy se mohou zpívat. „Pronášené úmysly ať jsou střízlivé, sestavené s rozumnou volností a stručností a ať vyjadřují prosby celého společenství.“ Je dobré mít na paměti tradiční pořadí proseb: 1) za potřeby církve; 2) za státní představitele a spásu celého světa; 3) za ty, které tíží jakékoli nesnáze; 4) za místní společenství.

Poslední nezbytnou (!) odpovědí na slyšení Božího slova je hlásání: „Všichni věřící křesťané se stali křtem a biřmováním v Duchu svatém hlasateli Božího slova, dostali schopnost naslouchat, a proto mají povinnost zvěstovat Boží slovo v církvi a ve světě především svým životem.“

Postoje, úkony, odpovědi

Shromážděný lid poslouchá první čtení, responsoriální žalm, druhé čtení a homilii vsedě. Během zpěvu sekvence, alelujového verše, evangelia, vyznání víry a modlitby věřících shromáždění stojí, aby tak vyznali i svým postojem (vstoje), že Kristus je mezi nimi přítomen.

Když se před evangeliem zpívá sloka písně, všichni sedí. Stojí pouze na zpěv Alelujového verše.

Na výzvu lektora „slyšeli jsme slovo Boží“ odpovídá „Bohu díky“. Na výzvu jáhna nebo kněze, který čte evangelium „slyšeli jsme slovo Boží“ odpovídá „chvála tobě, Kriste“.

Když jáhen nebo kněz, který čte evangelium oznámí „slova svatého evangelia podle...“ všichni označí křížem své čelo, ústa a srdce. Význam tohoto znamení by mohl být vyjádřen jako: „Rozumem poznávám a ústy vyznávám to, co v srdci věřím“.

Odpověď na prosby může být různá: tiché setrvání v modlitbě, nebo nejčastější „prosíme tě, vyslyš nás“, ale mohou být užity i jiné výzvy, jako například „Pane, smiluj se“, nebo jiné.

Boží slovo

Ten, kdo má úkol přednášet Boží slovo, měl by si ho dopředu přečíst. Varhaník je zodpovědný za zpěv responsoriálního žalmu. Je tedy i jeho úkolem seznámit věřící s odpovědí, zvláště pokud je složitějšího nápěvu. Shromáždění věřící by měli zaměřit veškerou svou pozornost na čtené Boží slovo. Neměli by se zaobírat jinou činností. Jsme přítomni velikého tajemství, kdy Bůh k nám promlouvá. Je proto vhodné vyvarovat se jakékoli uspěchanosti či zbrklosti. Božímu slovu nasloucháme pozorně a s vnitřním tichem, kterému napomáhají okamžiky ticha například po přečtení evangelia nebo po homilii.

Bohoslužba oběti

Příprava oltáře a darů

Bohoslužba oběti začíná ritem přípravy darů, dříve nazývané offertorium. Úvod do misálu říká: Je vhodné, aby spoluúčast věřících byla vyjádřena přinášením chleba a vína k slavení eucharistie nebo i jiných darů ve prospěch kostela a chudých.

Dary jsou symbolickým vyjádřením celého shromáždění, které se sjednocuje se s Kristovou obětí.

Dvě modlitby doprovázející gesto kněze, který pokládá na připravený oltář chléb a víno, jsou vzaty z Didaché. Ritus mytí rukou je tradicí misálu Pia V. (od 16. stol.) a výzva kněze „modleme se, bratři, aby se má i vaše oběť zalíbila Bohu Otci všemohoucímu“ je z 8. stol.

Eucharistické modlitby

Eucharistická modlitba není pouhou modlitbou, pouhou „obětí chvály“, ale je to aktualizace skutečnosti: Kristovy velikonoční oběti. V užívání jsou různé termíny pro eucharistickou modlitbu: „anafora“ (přinést k obětování), „canon“ - kánon nebo „prex“ - modlitba.

Římská liturgie znala pouze jedinou eucharistickou modlitbu, tzv. římský kánon, text, který byl formulován mezi koncem 4. až 7. stol a od pontifikátu Řehoře Velikého (+ 604) se už neměnil. Během liturgické reformy II. vatikánského koncilu, kdy koncilní otcové byli konfrontováni s bohatostí antických anafor, rozhodl se papež Pavel VI., aby byly vytvořeny další eucharistické modlitby pro římský kánon.

Lid se účastní jednak tím, že se s vírou a vnitřně se připojuje ke slovům a gestům kněze, jako i předepsanými aklamacemi Svatý, Tajemství víry a závěrečné Amen.

Preface

Dialogem před prefací začíná vlastní eucharistická modlitba. Tento dialog celebranta se shromážděním je velmi starobylý. Preface je důležitou součástí liturgie, protože jestliže eucharistie církve je napodobováním úkonu Krista a poslušností jeho přikázání, pak preface napodobuje úkon Krista, který vzdává díky. Smyslem této modlitby je spojení celého shromáždění věřících s Kristem ve vyznávání velikých činů Božích. Lid děkuje ústy celebranta a odpovídá chvalozpěvem Svatý.

Vývoj preface je velmi dlouhý. Navazuje na židovské modlitby. Jednu nalezneme v Didaché. V době rozkvětu liturgické spirituality (4. - 8. stol.) se můžeme setkat s mnohostí různých prefací. Toto dědictví bylo do liturgie zařazeno znovu po II. vatikánském koncilu.

Sanctus

Zpěv Svatý vchází do římské liturgie v polovině 5. stol. z antiošské liturgie. Můžeme se dopátrat dvou biblických kořenů: První je Iz 6, 1-3: Druhý text týkající se části nazvané Benedictus Žl 118, 26 a Mt 21, 8-9.

Sabaoth je možné přeložit, jako Pán zástupů. Zástupy je obrat pro církev vítěznou a všechny andělské kůry. Sláva je viditelnou manifestací Božího majestátu. Hosana je pořečtěné hebrejské zvolání, které bychom mohli překládat jako „zachovej“ nebo „ať žije“. Volání se vztahovalo na Boha, který měl dát šťastný prospěch.

Církevní otcové vnímali liturgii jako nebeskou, protože pravý chrám je v nebi. Oltář obklopují andělé. Jejich úkolem je také zpívat chvalozpěv. My se k jejich chválám připojujeme. Svatý si můžeme rozdělit do následujícího schématu: Jako klanění, okouzlení, zvolání, požehnání a konečného zvolání.

Epikléze

Epikléze je slovo řeckého původu a znamená „svolávat“. Přesně řečeno je to prosba, aby Bůh poslal svého Ducha, který promění chléb a víno v Tělo a Krev Pána Ježíše. V eucharistické modlitbě jsou přítomny dvě. První je pronášena nad dary (tzv. posvěcující) a druhá je určena těm, kdo budou posvátné dary přijímat, aby je Duch sjednotil. Gesto, které doprovází slova první epikléze je vtažení ruky.

Zpráva o ustanovení a proměnění

Právě těmito slovy a úkony Kristovými se koná oběť, kterou Kristus ustanovil při poslední večeři, když obětoval své tělo a krev pod způsobami chleba a vína, dal je apoštolům k jídlu a pití, a dal jim příkaz, aby nepřetržitě slavili toto tajemství.

Nacházíme čtyři novozákonní texty o ustanovení eucharistie: 1 Kor 11, 23-26; Lk 22, 15-20; Mk 14, 22-25; Mt 26, 26-29. A k nim se přidává ještě Jan 6, 51-57; Lk 24, 13-35; 1 Kor 10, 14-22 pro svou tematičnost.

Proměnění bychom neměli chápat jako chemickou proměnu, ale jako metafyzickou. Mění se totiž podstata materie, ne akcidenty. Samozřejmě platí, že i akcidenty ovlivňují reálnou přítomnost (například pokud proměněné víno zoctovatí, již se nejedná o Krev Páně).

Anamnéze

Reforma II. vatikánského koncilu zavedla odpověď lidu na anamnesi. Známe ji jako Vyznání víry. Jedná se o velmi citlivou invokaci. Měla by vyvěrat ze srdce, protože je přítomna v samém středu slavní Božích tajemství. Uvádí nás do Boží reality. Pokud je možné zpívat tuto aklamaci, měla by být zpívána.

Podání oběti

Při slavení této památky církev, a to především ta, která je tu teď shromážděna, obětuje v Duchu Svatém neposkvrněnou oběť Otci; církev usiluje dosáhnout toho, aby se věřící učili obětovat nejen neposkvrněnou oběť, ale i sebe samy, aby byli den ze dne Kristem prostředníkem vedeni k sjednocení s Bohem a mezi sebou, aby tak Bůh byl všechno ve všech.

Prosby

Jimi se vyjadřuje, že eucharistie se slaví ve společenství s celou církví jak nebeskou tak pozemskou a že se přináší oběť jak za ni tak za všechny její členy, živé i mrtvé, kteří jsou povoláni k účasti na vykoupení a spasení získaném Kristovým tělem a krví. Prosby jsou uspořádány pyramidálně. Společným tématem proseb je Církev a spása.

Závěrečná doxologie

Jí se vyjadřuje oslava Boží. Je pro všechny eucharistické modlitby stejná. Lid vstoje odpovídá zvoláním Amen. Toto Amen by mělo být slavnostnějšího rázu, protože jím se celé shromáždění připojuje k předsedajícímu a k tajemství, které právě zpřítomnil na oltáři. Závěrečné Amen je jakoby pečetí eucharistické slavnosti, která je, jak vyplývá z její definice, je svátostí jednoty církve. Je vhodné, aby Amen bylo zpíváno.

Obřad přijímání

Modlitba Páně

V Ježíšových ústech zaznívá slovo „otec“ mnohokrát. Jen v Novém zákoně napočítáme do sto sedmdesáti. Srdcem modlitby je samotné oslovení: „Otče náš.“

Již od doby církevních otců, byla tato modlitba označována jako Oratio dominica, neboli Modlitba Páně. Je první částí obřadů přijímání (od 4. stol.).

Do mešní liturgie patří nejspíše pro slova „chléb náš vezdejší“ a „odpusť nám naše viny“. Odpuštění a smíření s Bohem a ostatními věřícími je bezpodmínečná podmínka pro účast na eucharistickém stole.

Dějiny embolismu sahají do doby Řehoře Velikého. Závěrečná doxologie má svůj původ v Didaché. Embolismus, rozvíjející poslední prosbu modlitby Páně, vyprošuje, aby celé společenství věřících bylo zbaveno moci zla. Je možný i zpěv této modlitby, ale za předpokladu jednoduchého nápěvu.

Pozdravení pokoje

Pozdravením pokoje církev vyprošuje pokoj a jednotu pro sebe a pro celou lidskou rodinu, a věřící tak vyjadřují církevní společenství a vzájemnou lásku, dříve než přijmou svátost.

Během pontifikátu Řehoře Velikého, kdy byl zaveden zvyk recitovat Otče náš po eucharistické modlitbě, je pozdravení pokoje gestem navazujícím na slova „jako i my odpouštíme našim viníkům“ a připravujícím přijímání.

Hebrejské „šálom“ - pokoj vyjadřuje souhrn veškerého blaha. Pokoj je darem Božím. Vlastně jeden druhém předáváme tento Boží dar. Je to gesto hlubokého společenství s Kristem a jednoty Božích dětí shromážděných kolem jednoho stolu.

Beránku Boží a lámání chleba

Zpěv Beránku Boží doprovází lámání chleba. Má kromě přípravného a technického charakteru i svůj symbolický význam. Můžeme říci, že je to samotný Kristus, kdo v tomto okamžiku láme chléb pro svou církev. Obřad má být vykonán s velkou úctou, má být krátký. Nemá se mu však věnovat přehnaný význam.

Označení Krista jako Beránka Božího má svůj biblický kořen (Iz 53, 7; Jan 1, 29.36; Zj 19).

Zpěv Beránku Boží má charakter litanie. Na přelomu 10.-11. stol. se poslední invokace změnila na „daruj nám pokoj“.

Když kněz rozláme chléb vpustí část hostie do kalicha. Naznačuje se tím jednota těla a krve Páně v díle spásy. Lid v usebrání vyznává vlastní nehodnost přijmout tak vznešený dar.

Přijímání

Když kněz přijímá svátostný pokrm, začíná se zpívat zpěv k přijímání, který doprovází věřící na jejich cestě vstříc Kristu.

Zvyk, že věřící přijímají pouze pod jednou způsobou, sahá do 12. stol. Příčin bylo mnoho, například motivy řádu praktického (hygienické důvody, velká shromáždění, rozvleklost obřadu) či řádu teologického (problémy spojené s reálnou přítomností). Od 15. stol. věřící přijímají výhradně Tělo Kristovo. A Kostnický koncil (1415) zakazuje kněžím pod trestem exkomunikace udělovat věřícím přijímání pod obojí způsobou. Tridentský koncil stanovuje doktrinální principy, které mají regulovat tuto otázku a zanechávají kompetenci udílet pod obojí papežské autoritě. Reforma II. vatikánského koncilu znovu umožnila věřícím přistupovat ke kalichu.

Je samozřejmě nejlepší, aby všichni, kdo se účastní slavení mše svaté a splňují potřebné podmínky, v ní přistoupili k svatému přijímání. Podle partikulárního práva není třeba žehnat se křížem těsně před svatým přijímáním, ani znovu poklekat při odchodu.

Když kněz dokončí rozdílení svatého přijímání posadí se a celé shromáždění setrvá v chvíli posvátného ticha nebo může zazpívat žalm nebo jinou píseň chvály nebo hymnus. Obřad končí modlitbou předsedajícího. Je to modlitba díkůvzdání za obdržené dary.

Zpěv k přijímání

Zpěv k přijímání patří do skupiny procesuálních zpěvů. Dosvědčují ho prameny již ze 3. stol. Ve 4. stol. se nachází ve formě responsoriálního zpěvu. Ať už na východě, tak i na západě je předmětem mnohých svědectví užívání žalmu 34 (33).

Posláním zpěvu k přijímání je vyjádřit jednotou hlasů duchovní jednotu přijímajících, ukázat radost srdce a zdůraznit „charakter společenství“ průvodu přistupujících k přijetí Těla Páně. Zpěv pokračuje během přijímání věřících. Věřící by neměli zarytě mlčet, ale měli by zpívat zpěv radosti z daru, který se nabízí a který přijímají. Posvátné ticho a usebrání je společné.

Závěrečné obřady

K závěrečným obřadům patří:

a) Krátká oznámení, je-li to potřeba.

b) Pozdravení a požehnání kněze, které je o některých dnech a při některých příležitostech obohaceno a vyjádřeno žehnací modlitbou nebo jiným slavnostnějším textem. Kněžské požehnání na konci mše je otázkou pozdějšího vývoje (určitě ne před 12. stoletím). V římském ritu bylo požehnání lidu rezervováno na dlouhý čas pouze biskupovi.

c) Propuštění lidu jáhnem nebo knězem, aby se každý vrátil k svému dílu, chválil Boha a dobrořečil mu.

d) Políbení oltáře knězem a jáhnem; potom kněz, jáhen a ostatní přisluhující hlubokou úklonou pozdraví oltář.

Kněz poté co políbí oltář, odchází z presbytáře. První a poslední úkony eucharistické slavnosti se odehrávají kolem oltáře; jsou to úkony beze slov, úkony úcty. Políbení oltáře předchází pozdrav věřících a následuje po jejich propuštění. Kněz se obrací především a na konci všeho ne ke shromážděnému lidu, ale k oltáři. Proto je oltář uctíván jako centrum eucharistického shromáždění a eucharistického úkonu.

Postoje

Mnoho lidí se ptá, jaké jsou postoje při bohoslužbě oběti. Všichni asi vnímáme mši svatou jako velmi dynamickou událost a postoj těla nemůže stát stranou. Navíc všichni vnímáme, že liturgie není náboženským úkonem jednotlivce, ale celého společenství. Je proto dobré se dohodnout a sjednotit. Vždyť to je přáním našeho Pána Ježíše.

Vezměme si nyní ještě jednou před oči průběh bohoslužby oběti. Ta začíná přípravou oltáře a přinášením darů. V Pardubicích se drží velmi pěkný zvyk stát při přinášení darů, aby se tak vyjádřila sounáležitost s těmi, kdo dary přinášejí. Když kněz dary přijme, všichni se posadí.

Kněz spolu s jáhny, jsou-li přítomni, připraví dary a kněz vybídne lid k modlitbě slovy: „Modleme se, bratři, aby se má i vaše oběť zalíbila Bohu Otci všemohoucímu“. Lid odpovídá: „Ať ji přijme ke své slávě a ke spáse světa.“ Po této odpovědi všichni povstávají, aby se tak připojili k Modlitbě nad dary. Tato modlitba patří mezi Vstupní modlitbu a Modlitbu po přijímání. A protože během těchto modliteb stojíme, budeme stát i při Modlitbě nad dary.

Vstupním dialogem k prefaci vstupujeme do eucharistické modlitby. A protože se jedná především o díkůvzdání, všichni stojí.

Stojíme až do epiléze (svolávání Ducha svatého). Když kněz vztáhne ruce nad dary, aby tak podtrhl svá slova, všichni poklekáme, abychom ještě více vyjádřili svou malost, když asistujeme u tak velkého tajemství, jakým eucharistie bezesporu je.

Když tedy sestupujeme do srdce tak velikého zázraku, nezbývá nám než „skočit do řeči“ Kristu ve zvolání Tajemství víry. A protože toto zvolání má charakter vyznání víry v živého Krista, přítomného mezi námi, stojíme. Kdy tedy vstát? Spolu s knězem, který pokleká po pozdvihování kalicha. V tomto případě je také pomůckou sledovat jáhny a ministranty.

Po Tajemství víry kněz pokračuje. Ve druhé eucharistické modlitbě kněz mimo jiného říká: „Proto konáme, Otče, památku smrti a vzkříšení tvého Syna (...) a vzdáváme ti díky za to, že smíme stát před tebou a můžem ti sloužit.“ A když předsedající vyznává před Bohem, že před ním stojíme, měl by tomu odpovídat i náš postoj. Základní postoj křesťana při liturgii je stání.

Při zpěvu Beránku Boží budeme stát. Postoj při Beránku Boží je inspirován knihou Zjevení, kde čteme: „Ti, kteří zvítězili nad dravou šelmou (...) stáli na tom jiskřícím moři, měli Boží loutny a zpívali píseň Božího služebníka Mojžíše a píseň Beránkovu“ (Zj 15, 2-3). Stání je postojem těch, kteří očekávají konečný příchod Krista na konci věků. Je to postoj křesťanů, kteří se setkali se vzkříšeným Kristem.

První přijímá kněz, potom ministranti. Pokud tato chvíle trvá delší dobu, je možné se posadit. Po přijímání buď klečíme nebo spíš sedíme. Tak se učíme rozjímat spolu s tím, koho jsme přijali. Kdo sedí, naslouchá. Nasloucháme tomu, kdo sestupuje do našeho nitra.

Když kněz vyzve k modlitbě, vstáváme, protože vzdáváme díky. Pokud se udílí slavnostní požehnání uvozené výzvou jáhna „skloňte se před Bohem a přijměte požehnání“, nepoklekáme, ale jak jsme vyzváni, ukloníme se.

Protože eucharistie je „školou společenství“, jak napsal papež Jan Pavel II., měli bychom mít jeden na druhého ohled. „Milosrdenství chci a ne oběť“, praví Pán. A tak všichni ti, kteří nemohou například ze zdravotních nebo z jiných osobních důvodů stát nebo klečet, ať zachovávají postoj takový, jaká jim na jejich zdravotním stavu nepřitěžuje. Společenství církve má ve velké úctě jejich úsilí účastnit se slavení mše svaté.

P. Petr Šabaka