"Dušičky"
1. listopadu - Svátek Všech svatých
2. listopadu - Památka zesnulých
Máte strach ze smrti? Otázka, která rozesmála Matku Terezu
„Máte strach ze smrti?“ zeptal jsem se.
Má otázka Matku Terezu překvapila.
Na okamžik se mi zadívala do očí, a pak se nahlas rozesmála.
„Ne, vůbec,“ prohlásila. „Umřít znamená vrátit se domů. Copak máte strach vrátit se domů ke svým drahým? Okamžik smrti nedočkavě očekávám. Tam nahoře najdu Ježíše a všechny lidi, kterým jsem se v tomto životě snažila dát lásku. Sejdu se tam s dětmi, které jsem se pokoušela zachránit a které mi umřely v náručí a považovaly mě přitom za svou maminku. Najdu tam všechny chudé, kterým jsem pomohla, umírající, kteří vydechli naposledy v domě, který jsem pro ně v Kalkatě postavila. Budou tam prostě všichni lidé, kteří mi na této zemi byli drazí. Takže to bude nádherné setkání, nemyslíte?“
Oči se jí při těch slovech třpytily překvapivým klidem a štěstím. Mezitím jsem dosnídal. Matka Tereza sklidila nádobí na tác a stáhla ze stolku ubrus, který předtím rozprostřela. Ve dveřích se objevila mladá sestra a Matka jí tác podala. „Tak a teď se můžeme vrátit k rozhovoru, který jsme posledně přerušili,“ řekla.
Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít, praví Ježíš. (Bible Jan 11,25)
(Z knihy Renzo Allegriho: Matka chudých,
vydalo Karmelitánské nakladatelství)
Modlit se za zemřelé?
Církev nedělá rozdíly mezi živými a mrtvými. Bůh totiž není Bohem mrtvých, je Bohem živých. Pro Něj jsou všichni lidé živí.
MODLITBA POMÁHÁ NEJEN ŽIVÝM
Věříme-li, že modlitba pomáhá živým lidem, proč bychom se neměli modlit i za mrtvé? Život je jeden, neboť jak říká evangelista: „Bůh není Bohem mrtvých, ale živých“ (srov. Lk 20,38). Smrt není konec, ale jen stupeň v lidském osudu. A tento osud nekončí ve chvíli smrti. Láska, kterou vyjadřuje naše modlitba, nemůže být tedy marná. Kdyby totiž na zemi láska měla moc, a po smrti již žádnou moc neměla, bylo by to popření slov Bible a zkušenosti církve, že láska je silnější než smrt, neboť Kristus ve své lásce k lidstvu smrt přemohl.
O modlitbě za zemřelé hovoří již Bible: "Proto dal Juda Makabejský přinést smírnou oběť za mrtvé, aby jim byly odpuštěny hříchy" (2 Mak 12,46).
CÍRKEV SE OD SVÉHO POČÁTKU PŘIMLOUVALA ZA ZEMŘELÉ
Církev již od prvních dob uctívala památku zemřelých, přimlouvala se za ně a přinášela zvláště eucharistickou oběť (mši svatou), aby očištěni mohli dosáhnout blaženého spojení s Bohem. Církev také doporučuje almužny, odpustky a kající skutky za zemřelé: "Pojďme jim na pomoc a vzpomínejme na ně. Proč bychom měli pochybovat o tom, že naše obětní dary za mrtvé jim přinášejí nějakou útěchu? Neváhejme a pojďme na pomoc těm, kteří jsou mrtvi, a obětujme za ně své modlitby." (sv. Jan Zlatoústý). Památka všech věrných zemřelých či lidově „dušičky“ je dnem, kdy se církev zvláště modlí za zemřelé. Tento zvláštní den modlliteb den zavedl roku 998 clunyjský opat Odilo († 1048). Ve 13. století se tento zvyk rozšířil v západní církvi a papež Benedikt XV. jej v roce 1915 potvrdil pro celou církev.
"Jsme přesvědčeni, že když prosíme za všechny, kteří zesnuli před námi, tak jim to velmi prospívá..." (podle sv. Cyrila Jeruzalémského)
MÁME ZODPOVĚDNOST ZA TY, KTEŘÍ JIŽ ZEMŘELI
"V určité fázi svého křesťanského života jsem měl pocit, že se za zemřelé již modlit nemůžeme. Ale během let jsem dospěl k jinému názoru...
Zdá se, že jako žijící máme určitou zodpovědnost za ty, kteří zemřeli a kteří za svého života buď nevěděli jak, nebo nechtěli Boha následovat. Mnozí umírali plni svého sobectví, zášti a nevyřešených pozemských bitev. Nejspíš tedy nějak zůstávají svázáni se zemí.
Jako křesťané máme určitou autoritu žádat odpuštění jejich hříchů a pochybení, aby mohli najít cestu k Bohu. Za zemřelé je možné se modlit např. osobně, či přinášením eucharistické oběti při mši svaté." (Kenneth McAll)
